Lust.

Mít Žiletku v posteli a necítit ji? Tomu říkám slast....

Tough girl. Unbreakable girl.

 Close the door, I need to cry.

Proč ta těžká rána

Naivní natočení budíku na osmou hodinu. V poslední době standardní obraz mého rána...Z osmi je devět, z devíti půl jedenácté a pak jsem ráda, když se vyhrabu ve dvanáct z postele. A to jen, když do ní ulehám střízlivá. Když sem koučovala žákyně, zatímco moje kamarádka, spoluhráčka a současná trenérka žákyň v jednom běžela do práce, došlo mi, že mám právo být v depresi. Ale ani v nejmenším ji nemůžu řešit způsobem, jakým ji řeším.

Co s měnícími se časy nevychází

Byly a jsou chvíle, kdy si přeji v životě něco znamenat. Nebýt jen neznámým člověkem, kterého potkáte na ulici, kterého chvíli posloucháte v metru, zatímco si s někým povídá. Jsou a byly okamžiky, kdy jsem toužila po tom, aby na mě lidé tak trochu tupě zírali a v duchu se odhodlávali dojít si pro podpis. Jo, jasně. Chtěla bych být slavná, vážená, být někdo ve svém oboru. Pro začátek mi ale stačilo, abych něco znamenala v životě jediného člověka.

300 a 1 den

300 dní. To je 7200 hodin. 432 tisíc minut. 25 920 000 vteřin.

Skoro 26 miliónů sekund kvůli jednomu zlomku vteřiny.

Nářek tvou bolest nezhojí. Jenom prozradí...

Chybí mi...

Je to tak dlouhá doba...muselo to přijít. I když si člověk neustále namlouvá, že to půjde zvládnout. Přesvědčuje sám sebe, že musí, že není jiná možnost. A že tu dobu nějak musí překlenout, přežít.  Přesto všechno to stejně přijde. A co je nejhorší, vrací se mu to jako bumerang ve chvíli, kdy to nejméně očekává...V noci, ve snech. Stále tam je, připomíná se a upozorňuje, že tu není a že chybí.

Because I care!

Řekli mi fotbal...derby...v Edenu...to musíš vidět...A já řekla: "Fajn! Ale pak vážně pojedu domů."

V hlavě.

Vím, že bych se neměla rouhat. Ale troufám si tvrdit, že už vím, jaké je to na vlastní kůži projít očistcem.

Ándarzeb

Je jedna ráno. Vím, že mám ještě čas. Vlastně spoustu času. Ale uvnitř vím, že je sakra jedno, jestli je jedna ráno dnes, zítra, pozítří. Bude to stejné, den za dnem. Pokaždé budu sedět, koukat, vybírat, přemýšlet a vědět, že...tsondarzeb

Jak jsem se stala neakreditovanou renomovanou novinářkou

Ten soudný den přišel. Byl listopad, podzimního dítěte čas. Spadané listí, které šustí pod nohama, jindy kaluž, jejíž hloubka nejde odhadnout. Takový je podzim a takový je můj příběh.

Díky za nabídku, ale...je důvod, proč já ne

Jednoduchá otázka. A možná ještě jednodušší odpověď.
Protože i bez toho jsem žirafa v zástupu tučňáků.

Krátké vlasy, rozumu dost

Sedím nad šálkem kávy a přemýšlím. Nad sebou. Směju se sama sobě a zároveň se pohoršuji. Nad sebou nad šálkem kávy.

Kde je plamen, někdo bude spálen.

„Naprosto. Zřetelně si pamatuju, když se ten výraz v jejích očích objevil poprvé.“

„A víte proč?“

„Ano. A ani jsem se nemusel ptát,“ poslední slovo se mu zaseklo v hrdle. Schoval tvář v dlaních. Ihned cítil, jak se mu slzy vylily z očí a zkrápěly jemnou pokožku jeho dlaní.

Tvůj charakter je tvoje budoucnost

Ve všem hledám příčinu. Jsem přesvědčená o tom, že za našimi volbami stojí spousta důvodů. Pádných, vádních. Důvodů, které možná nejsme sto vysvětlit, identifikovat. Někdy neumíme vysvětlit, proč jsme udělali to a to. Protože za tím stojí něco z naší minulosti, co nás zformovalo. Co ovlivnilo naše rozhodnutí, co se stalo důvodem pro to, že jsme tím, kdo jsme.

What are you fighting for...?

Usínala jsem po únavném dni v práci na gauči a brouk v hlavě dožíral poslední zbytky zábran. Je načase se svěřit světu.

Óduji...

Vylezla jsem z vany a přemítala, čím se nastartuji. Bylo po půlnoci a já už dva dny za sebou doufala, že se právě po půlnoci (s úderem zvonů, aby to znělo dramaticky) stejně jako Popelčiny koně proměním v dýni. Akorát s tím rozdílem, že jsem doufala, že zrovna já se proměním v renomovanou žurnalistku. Je půl druhé ráno a zjišťuji, že na ty představy, naděje a iluze vážně není ani trochu spolehnutí. Už nejsou, co bývaly...

301 - Co když to tak není?

Rozhořčená, zmatená, naříkající, zklamaná, podvedená.
Osoba, jež věří, že existují pohádky a že hollywoodské filmy are just like your life.

Když to najednou dá smysl

Mám pocit, že události, skutečnosti, fakta (zkrátka všechno, co si jen svedete představit) za mnou v poslední době chodí ve dvojičkách. Tak například uplynulý pátek jsem během hodiny vyřešila dvě zásadní věci najednou. Dvě věci, které mají dopad na ostatní i na mě. Přesto mi trvalo pouhou hodinu, než jsem zabila dvě mouchy dvěma ranami (byla mezitím prostě nějaká ta časová prodleva).

Kdyby blbost nadnášela...

Kdyby blbost nadnášela, český národ by měl vzdušný stát.

Do I stand for this?

Nelze se schovávat věčně, že? Kdo chce dnes najít kousek svého soukromí, reguluje informace, které sděluje na internetu a bohužel i svému nejbližšímu okolí. Takhle to je, svět je dnes propojený. Když vypustíte informaci, zanedlouho oběhne svět (a může být i absolutně obyčejná). No a taky platí staré Murphyho pravidlo: "Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí nazout boty"

Fucking seagulls

Poslední dny je mnoho důvodů, proč myslet na léto 2006. Ten nejdůležitější se objevil při holení nohou.

Den Chcibýtsám

Vyjela jsem z mírné rutiny posledních týdnů a pondělí nestrávila v Brně. Probudila jsem se po sedmé ráno v pražském bytě, překulila se na druhou stranu a zjistila, že místo vedle mě je volné. Na pondělní ráno byl tohle až příliš nepříjemný pocit.

Teorie racionální volby

 S mírným zpožděním, avšak přece. Jsem zkrátka pořád #nenapravitelna. Každý "příspěvek" v mém chystaném debutu má úvodní komentář, jakýsi perex. Zanesení do problematiky. Proč vznikl, v jakém rozpoložení mysli a podobně. Někdy je to jen vysvětlení. Jako například v tomhle případě. 

"I ten, co zná jen úplný zlomek jisté mojí minulosti, pozná nutně autobiografické prvky. Inspirace alespoň v jednom případě je zřejmá. A v tom druhém. V literatuře se přece představivosti meze nekladou, ne?

Sbohem, léto

Je to skoro tři měsíce, co jsem si něco usmyslela. A pak o tom řekla jen dvěma lidem. Doufala jsem, že mi to spraví náladu, že přijdu na jiné myšlenky. Že si utříbím život a budu moci fungovat poučená o nesmírnou lekci zase tam, kde se mé já nějak ztratilo. Myslela jsem, že teď budu slavnostně představovat svůj literární debut a s pocitem absolutního uspokojení hledět na několik let mého života ve stránkách.

První věta

Kladli mi na srdce, že první větě záleží. Tak například když píšete dopis, nikdy po oslovení nesmí následovat věta „Předem mého dopisu...“. V životě by mě nenapadlo ji použít, ale pro jistotu si tuto poučku zopakuji pokaždé, když se k psaní nějakého dopisu či emailu (kterýžto dopisy v podstatě nahradil) dostanu.

Zjištění, přiznání, sdělení

Je to pár let zpátky, co jsem na jednom vánočním večírku seděla u stolu s respektovanou osobností českého florbalu. A jak jsme si povídali, vyřkl tenkrát jednu myšlenku, kterou si pamatuji dodnes.

"Proč bych to dělal, když tomu nerozumím? Snažím se dělat jenom věci, kterým rozumím."

11.7.2012 - Výstupní hodnota

Tak a je to venku. Reportáž, která vznikla díky mně, je na světě. V nejsledovanější televizi v ČR, v reportáži hlavních zpráv. Inu, tak takhle to chodí...

10.7.2012 - Jak jsem zatahala za špagátky

Umíte si představit, že jedna vámi zveřejněná fotka na sociální síti způsobí povyk v instituci, která funguje již 56 let?
Vítejte v mém světě.

8.7.2012 - Může se to stát i vám

Jsem liberál. Nějak dopodrobna jsem svůj politický světonázor nezkoumala. Jsem zkrátka a dobře člověk, který plně věří v "libertas". Ve svobodu. Věřím v sebe, takže věřím v člověka. Věřím ve svobodnou vůli a proto věřím ve svobodu. Dnes, světe div se na házenkářském šampionátu, mě svoboda praštila pěstí mezi oči a když odcházela, uštědřila mi na rozloučenou výchovný pohlavek.

Na sedmiměsíční čekačce

Trvalo celých sedm měsíců, než jsem znovu použila svůj oblíbený hashtag #ilovemylife. Ne proto, že bych ho během těch sedmi měsíců nemilovala, jenom bylo složité s berlema, ortézou na noze a ne moc pozitivní diagnózou chodit a vykřikovat, že mám život ráda. Jak můžete mít rád život, který je vám cizí?

1.7.2012 - Hrdinka kanceláře

Naivka. Nepoučitelná! Nenapravitelná.
Není toho moc. Chce to zaběhnout nějaký systém, aby se stal rutinou. Ale teď, po prvním dnu...jsem dost vyplesklá. Jsem zvyklá na hodně věcí, myslím, že jsem docela dobrá v tom zvyknout si rychle na dost blbé podmínky. Ale tohle? To je...no zvláštní!

30.6.2012 - Den před

Na to, že je sobota, jsem vstala neobvykle brzy. V noci jsem toho moc nenaspala, víc jsem se převalovala než usínala. V hlavě jsem měla pořád tak zvláštně vymeteno. Už jsem alespoň udělala něco, čemu se dá s trochou nadsázky říct produkce hodnot.

2012 jako konec světa?

O konci světa v roce 2012 jsem četla už stohy. Vždy s notnou dávkou nadsázky. Ostatně nesvedla a nesvedu si představit, že by se Země najednou přestala točit, nebo že by naše v celku poklidné lidské bytí najednou narušila neočekávaná apokalypsa. Pořád v něco takového nevěřím. Ovšem jako věrný a zapřísáhlý aleista jsem došla k osobnímu poznání. Rok 2012 je zlomový. Je dost možná opravdu koncem světa. Toho mého.

Jen holou větou to nesvedu

Před pár lety jsem stála v místnosti, se kterou mám spojený každý všední den deset měsíců v roce, šest let za sebou. Stála jsem tam a ona mi podávala zpátky slohový sešit. Vedle mě stála Katie a dělala, že si balí věci.

Vidím tu situaci jako dnes.

Podávala mi ten sešit, mlčky. Pak si ale musela všimnout mého tázavého výrazu ve tváři.

#35 Staré poklady

Před pár týdny jsem našla u sebe v pokoji starý mobil. Myslela jsem, že je nefunkční, ale omyl. Vyhrabala jsem k němu nabíječku a odvezla do Brna s tím, že se časem podívám, co za poklady ukrývá...

#34 Číhaná

Celých 24 hodin jsem hrála hru. Pozoruhodnou, časově náročnou, vyžadující si mou plnou pozornost.

Po 24 hodinách mohu konstatovat, že jsem VÍTĚZ!

Co budu mít a co chci…

Mám jasnou mysl. Připadá mi to tak. Je to takový pocit, že mě netrápí nic jiného, než přemítání nad životem, nad detaily každodenního bytí, automatických věcech. O hudbě, kterou poslouchám a co mě k ní přivedlo. Jak mě ovlivňuje, jak z jednoho poslechu zvládnu třeba celé odpoledne strávit rozvíjením jediné myšlenky.

O životě v šuplíku

Běhala přede mnou. Čelo se mi krabatilo. Budu mít vrásky, brzo. Z těch starostí, z toho věčného zamyšlení.  Výraz soustředění, že se kolečka v mé hlavě otáčejí, zpracovávají informaci a zakládají ji do mozaiky.
Mozaika.

Ještě je brzy...

Čas plyne. Dnes je to od chvíle, co jsem se zranila, celých 122 dní. Po prvních nepříznivých prognózách, to s mým kolenem nevypadá věru tak zle. Obešla jsem se bez plastiky, chodím bez bolesti a jsem schopná se udržet na levé noze déle, než na té pravé /zdravé/. Tuto balanční nerovnost bych přiřkla šikovnosti fyzioterapeutek, do jejichž rukou jsem padala. Ehm...

Blues pro bláznivou holku

Hlava dívky, Václav Hrabě.

U postele doma-doma mám pár knih poezie. Které jsem nečetla. Možná jednu, dvě. Ale nikdy ne se zaujetím, pochopením. Prostě je tam mám, protože jsem si plánovala, že si je před maturitou přečtu. Což jsem samozřejmě neudělala. Leží to tam dva roky a práší se na ně. Inu, zželelo se mi jedné z nich a otevřela jsem. Nalistovala a přečetla.

Zaujala, pochopila. Odvážím do Brna.

#33 Debordelizace haraburdí

Na krátké zastávce doma-doma jsem byla vystavena jasné výhružce. Uklidit v pokoji, ve kterém sem tam přespávám a ze kterého se spíše stalo skladiště, než obyvatelný prostor. A když nezlikviduji nezbytné, mohu si ten zbytek rovnou odstěhovat.

Znáte ten pocit, když se přebíráte věcmi z let vámi dávno zapomenutých?

Před pár dny jsem přišla o svůj pracovní notebook, který se po čtyřech letech opravdu adrenalinových zážitků beze slova odporoučel do věčných lovišť. S vypětím všech sil a za trošky citového vydírání z něj náš nejšikovnější technik pod sluncem, kteréhožto momentálně nazývám mužem snů, vydoloval má data. Tedy všechnu mou práci z posledních cca 6-7 let zpět. Myslela jsem...

Verše, díl druhý.

První červen...

Rum. A k rumu doutník.

Sherwood. Bohatým dával, chudým bral.

#32 Zkouška etiky

Morálka. Etika. Mravnost.

Metoda. Poznání. Vyvázání. Čas. Prostor.

Kodex.

#31 Dobráci od přírody

Morální pravidla vytváříme my, nikoli přirozený výběr.

Alibismus není sympatický, hra ano

Tak je to za námi. V pořadí již páté mistrovství světa juniorek je oficiálně ukončeno a svět poznal nové mistryně. I přes veškerou snahu, ambice a odhodlání se Češkám nepodařilo urvat žádný kov a na trůn se poprvé posadily Finky. A nutno podotknout, že zcela zaslouženě. Ty Finky, samozřejmě! Jsem sice vlastenec, ale finský florbal obecně prodělal v posledních pěti letech obrovský progres.

Promiň

Lidé chybují. Více, méně. Ale chybují. Nikdo není neomylný. Mýlíme se ve výpočtech, v úsudku, v rozhodnutích, v lidech. V matematických výpočtech máte často možnost opravy, protože uděláte zkoušku. Život se ale zkoušet nedá. Život musíte žít s tím, že ta chyba přijde. A vaše možnost opravy? Promiň.

#30 Romantička

Nevím, jestli za to můžou ty noci u táboráků a oddílová průprava. Nebo prostě jenom fakt, že jsem narozená ve znamení štíru, známém to vášnivém znamení. Každopádně jsem zcela nenapravitelná romantička a dnešní pohled na noční oblohu mě polil teplou sprškou. Inu, pookřálo srdéčko ledové královny...

Verše

Napsala jsem své první verše v životě.

Neměla jsem nikdy básnické střevo a pravděpodobně to ani nejsou verše.

Ale napadlo mě to cestou do postele, tak jsem ještě otevřela noťas a hodila sem. Třeba se tomu jednou zasměju.

The right thing to do…

Be good.
Be useful.

Screw it.
Screw it, twice.
Screw it, forever.

Netipuju. Nejsem ten typ

Nesázím. Tedy, ty sázky s někým o něco, to se sázím a vyhrávám. Protože hraju na jistotu. Já jsem jistojistě člověk, co bez jistot nesvede být. Sázím se, když mám jistotu, že vyhraju. Nesázím na hazard, na sport, ve sportce. I když vím, že co se týče sportu, mohla bych na tom třeba i vydělat, protože ve sportu se vyznám. Ale nejsem ten tipovací typ.

#29 Bakalářka

Sice nemám ještě zakončený jarní semestr, to ani zdaleka, ale už začínám myslet na to, že za rok touhle dobou budou v ruce držet takovou lehce nenápadnou, úředně vypadající knihu se slušivým nápisem: "Bakalářská práce".

Teda, alespoň v to doufám.

Say it. Out loud.

Ach ty moje plány. Spřádání plánů a scénářů v mé hlavě, je v podstatě samostatná kapitola mého bytí. Každopádně měla jsem jasný plán, který mi nevyšel. Měla jsem plán, že dnes se pustím do prvního příspěvku k nové rubrice a trochu rozvířím vody.

Jenže to bych musela žít ve vakuu, nebo sama na ostrově nebo nevím...někde. Bez lidí, kteří mají neuvěřitelný talent na bourání vašich plánů. Chtě, nechtě, záměrně či nezáměrně. Prostě nabourají plán a vy se k němu prostě nemůžete na chvíli obracet.

Nová rubrika

Seděla jsem v nočním autobuse z Prahy. Usínala jsem, ovšem každou chvíli mě z dřímot zcela úspěšně vytrhávalo pokřikování španělských spolucestujících. Marně jsem v unavené mysli dolovala, jak je španělsky okřiknout a poslat, vzhledem k hodině, do patřičných mezí. Nakonec jsem to vyřešila tak, jak nejlépe to šlo. Nasadila jsem si sluchátka.

Čtyřicetidenní půst

Když jsem do té ordinace vpadla s berlema poprvé, z podvědomých obav jsem si sedla do rohu a poslouchala nepříjemné verdikty o mém zdravotním stavu.

Od mého úrazu uplynulo čtyřicet dní. Přijde mi to jako celá věčnost. A po téhle "věčnosti", která je jen prvotním stupněm k dalším věčnostem, jsem to riskla a sedla si tváří tvář doktorovi.

#28 Vyprávěj...

"Člověk často nechce vidět ani slyšet pravdu a udělá všechno proto, aby si sám dokázal, že je vše jinak. Ale nakonec..."

Pracovní název neznámý

Moc dobře vím, jak se celý ten příběh v mé hlavě jmenuje. Přesně vím, že až to všechno dám jednou dohromady, ponese to "ten" název. Ale jak tomu říkat pracovně? A jak dát najevo, že jedno souvisí s druhým, že na sebe navazují, že se rozvíjejí a jsou. A že mají nějakou historii.

Je těžké si pokaždé vymyslet vhodný titulek, když víte, jak se to má celé jmenovat. A tak do kolonky "Nadpis příspěvku" vložíte zkrátka aktuální myšlenku nebo důvod, proč jste zrovna dnes našli pár minut k tomu, abyste pokračovali v rozvíjení cizích osudů. I když...

Jsou ještě cizí, když je tvoříte po něčem, co vás donutí utéct mezi řádky, do cizího světa?

P.S. Pracovní název neznámý je vlastně taky dobrý pracovní název...

Zamyslím-li se...

Možná mě pamět mate. Pravděpodobně to dělá, protože pamět tohle dělává. Časem lidi mate. Ale vím, že jsem k nim přišla díky svému blogu. Nevím, zda-li má láska k těm dvěma vznikla jenom díky její hudební obeznámenosti, nebo ještě předtím, než se objevila.

V několika měsících roku 2007 a 2008 jsem trávila noci psaním si komentářů na svém blogu s neznámou slečnou. Vím, že jsem se s každým svým příspěvkem těšila na jediné - až znovu napíše. Nevím o tom, jestli jsem jí někdy viděla. Jestli ano, nevím o tom. Nevím, jak se jmenuje. A už to nikdy nezjistím, protože se ztratila. Tehdy jsem pochopila, že internet je jedna velká černá díra, která snese všechno. I mě.

A díky Tobě, neznámá pomlčko, na kterou si sem tam vzpomenu a jejíž postřehy a kulturní vložky mi chybí, děkuji. I kdybych na ty dvě nepřišla díky tobě.

#27 KONY 2012

Musíte to vidět. Musíte to pochopit. Musíte to vědět.

Věnujte tomu, prosím, vaši pozornost. Je to důležité.

Here we are...

Vím, že jsem říkala, že v mém perexu je vždy řečeno, o čem to bude. No, tak tentokrát to možná nebude tak úplně pravda. Nebo, vlastně bude.

Pokračování.

#26 Jsem bohatá!!!!

Dneska jsem otevřela schránku na FB a hle, co sem tam našla...

Dialogy

Nemůžu usnout. Kupodivu, když poslední dva dny vstávám tak pozdě. A když můj výdej energii spočívá v houpání se na berlích.

Raise mind

Prožívám svůj první týden nové všednosti. Nové rutiny, nových nemožností.

Fate

Seděly jsme mlčky v autě. V tom, kterému při nastupování vždy něžně řeknu:"Už jsem tady, zlatíčko". A zálibně pak pohladím palubovou desku. Věřte mi, to auto nejde bláznivě a hluboce nemilovat. Láska na první pohled už jen z principu věci.

První minuty jsme seděly mlčky, až u kruhové objezdu spustila.

"Vím, že seš z toho nešťastná."

"Ani si nedovedeš představit jak moc."

Deep regret

Za poslední tři dny jsem viděla asi čtyři filmy. Tři z nich mě docela motivovaly, inspirovaly. Nebo mi minimálně pozvedly náladu, abych se necítila tak špatně, jak se cítím.

S každou návštěvou doktora je to horší a horší. Nejdříve se mi jen oddaloval návrat na hřiště. Teď, zdá se, se v podstatě pořád odkládá i návrat k mému normálnímu životu.

Plan A.

Tak jsem našla odvahu. Odvahu k tomu, abych se podívala, jak to v mém koleni momentálně "asi" vypadá a jak bude vypadat posléze. Věřte mi, viděla jsem toho v mém životě hodně. Od mrtvého poníka přes zahnisané psí vnitřnosti až po smrt vlastního psa na mém místě u jídelního stolu. Pyšním se RTG snímky své ruky i lokte. Ale to, co jsem viděla dneska, z toho mi bylo místy do pláče a cloumala mnou mezitím chuť zvracet.

All I need is little while for myself

"To je je lepší nechat si ukrást boty"

"Zase bude líp...Víš to sama! Vždycky to tak je."

"Držím palce, ať to dobře dopadne"

"Budu na tebe myslet"

"Drž se"

"Víš, že máš jisté genetické dispozice k alkoholismu, že ano? Tak tam to víno vrať a vem si radši ty broskve."

"Kušuj i s karmou.. neumíráš, jsi poškozená, ale opraví tě"

 

It's hard to beat a person who never gives up

Zažila jsem rozporuplný víkend. Vlastně v neděli večer, když sem usínala, jsem měla pocit, že po všem to byl jeden z nejhorších víkendů mého života.

"Oh shit, it's Monday!" na to jsem tak nějak zapomněla.

Jedna babka povídala...

Včera jsem prodělala první ice bath v životě. Včerejší noc jsem taky přešla na šarlatánské způsoby. Svůj boj s časem beru vážně. I když teda...

Po čtyřech letech zase jedna: Valentýnská

Čas se nedá podvést. Na mém blogu to neplatí. Šálím sebe, podvádím i vás. Tím, že nastavuji 23:59, přestože vím, že v tom čase jsem koukala na jednu ze zapomenutých epizod seriálu a to, co je v následujících řádcím, nosích v hlavě pár týdnů. A že části toho všeho postupně píšu do noťasu. Jenže mám dva, takže ty poznámky jsou různě rozesety do nic něříkajících názvů na plochách a já netuším, zda-li se mi to podaří kdy zkompletovat...

When I write I feel so alive...inside my different world.

Neverending story

Den první.

Úterý.

Malá osobní tragédie

Jedenáctého února dva tisíce dvanáct. Den, na který s největší pravděpodobností už nikdy v životě nezapomenu. Den, který neměl vybočovat z běžné rutiny. Neměl. Neměl...

For YOU!

Vím, že si to přečteš...časem. Do té doby budu ta, co na tebe zapomněla a ty se budeš cítit uražená. Dotčená a nevím jaká. Ale pak, pak ti to zvedne náladu a začneš zase rýt.

Fatum.

"Vaše dítě vám bylo souzeno. Osud tomu chtěl. Tak vám to alespoň podávají. V tomhle mají podle mě pravdu. Jenže všechno ostatní se na tomhle světě děje tak strašně nahodile. Co když jsem řekla nebo udělala něco, co mi teď zničí celý vztah? Co kdybych se vydala po jiné životní dráze? Nebo s jiným člověkem? Také jsme se nemuseli vůbec potkat. Co kdybych si prošla jinou výchovou? Co kdyby?"

Pride will tear us both apart

Zamilovala jsem se..

Kvasnicová noc

Nemám v plánu kvasit, vykynout. Nakynutá jsem dost, mám dojem. Každý den zrcadle. Whatever. Svého milovaného nažloutlého moku se kvůli tomu nevzdám. A víte proč? Protože po čtyřech kvasnicových se cítíte otupěle. Ostré hrany vašeho života, jasné hranice co je možné a co nemožné, se zaoblují a posunují. Jediné, co je ve vašem zájmu, je dostat se co nejdříve domů. Do postele.

Oh heaven...

Nejsem nábožensky založená. Ale náboženskou výchovou jsem prošla. Morální principy mám hluboko zakořeněné a troufám si tvrdit, že se jimi řídím vcelku obstojným způsobem.

Věřím v sebe. Věřím ve svá rozhodnutí a věřím, že co dělám, dělám při smyslech a s dobrým úmyslem. Dělávám rozhodnutí, která bolí. Mě i ostatní. Ale snažím se eliminovat následky, které by mohly být drastičtějšího charakteru. Taková jsem.

Jednou takhle v pátek. V noci.

Sedím, opírám se o lokty a říkám si, že je to divný. Bodejť by nebylo. Mám od těch svých oblíbených vzletů, letů a pádů, pěkně pochouramané lokty. Musí toho opravdu hodně vytrpět. Na druhou stranu, jsem hrdá na každou svou jizvu. Na každý svůj vzlet, let i pád.

#25 Zápisník

Musela jsem. Přestože se mám opět učit na zkoušku (už poslední a tu nejdůležitější, samozřejmě). Prostě jsem si to musela pustit, protože jsem to neviděla léta letoucí...

Jsou povinnosti a povinnosti.

Povinnost jako zodpovědnost vůči něčemu, co je důležité pro okolí.

Povinnost jako zodpovědnost vůči sobě samé. Ta zvítězila.

For my funeral. About me.

Ne, nemám sebevražedné sklony.

Ne, nemám depresi..Dobře, tu možná trochu mám. Není to deprese, ale špatná nálada rozhodně. V posledních 14 dnech jí mám docela často. A vím, co za tím stojí...

Ne, nemám morbidní náladu.

It's bringing me out the dark

Otázka zní: Věta z titulku, ze které písně je?

Mojí odpovědí je: Ta, u které zavírám oči a vracím se zpět do jedné noci.

Kind of my memory

Jsem hrdou majitelkou iPodu. Už mám třetí. A není zbytí, v tomhle ohledu budu navždy zarytý jablkář, ačkoli se dnes najde dozajista lepší, výkonnější a jinak vymakanější přehrávač. Zkrátka v tomhle budu a jsem konzerva. Když má člověk iPod, je tak nějak - stylovější. Na styl příliš nedám, i když teda v poslední době se snažím dbát na tyhle věcí víc, než kdy dřív (vliv většího města, co si budem povídat)....

Sázková

Tak jsem přistoupila na další výzvu. Poprvé v životě jsem napsala něco jako erotickou povídku. Řekla bych, že kdyby splňovala náležitosti erotické povídky, jak je víc o sexu a ne o lidech. Každopádně něco jako si myslím, že si zaslouží být vystaveno jako jedna z těch mých prací.

Je to dlouhé, takže vám doporučuji jít si pro chipsy nebo piškoty a čaj/kávu. Jestlí vás to chytí, budete u toho sedět dlouho.

#24 Sebeidentita

Studuji sociologický obor - genderová studia. Ano, chytněte se za nos a z plna hrdla křičte - FEMINISTKAAA! Klidně, prosím. Dělejte jak chcete. Je to váš postoj, vaše absolutní ignorace získání nového pohledu na společnost a vazby v ní utvářené.

A jak tak studuji ten sociologický obor, musím mít základ sociologie. Zcela pitomě jsem ten základ nebyla schopná v prvním semestru legitimně potvrdit, tak si to pro velký úspěch opakuji o rok později. A zjišťuji, že má loňská nepřipravenost na zkoušku plynula z nepozornosti. Při učení na zkoušku (která mě čeká za 14 hodin a 28 minut) jsem narazila na následující "zaujalo":

#23 Sbohem a dík za všechny (ch)ryby

Před dvěma dny jsem při cestě z Prahy chytla vzteklý záchvat. Vlak jel skoro pět hodin, tak jsem si říkala, že ten vztek na lidskou omezenost zaspím. Jenže se nestalo a já se i po hodině probudila vzteklá. Ne-li vzteklejší. Jakoby se mi ten vztek v hlavě během spánku násobil. Neb oceňuji energii a snahu, se kterou jsem byla uklidňována, je tento příspěvěk věnován jen-pro-tebe.com.

fotokralovna-bude-cist.blog.cz