Za poslední tři dny jsem viděla asi čtyři filmy. Tři z nich mě docela motivovaly, inspirovaly. Nebo mi minimálně pozvedly náladu, abych se necítila tak špatně, jak se cítím.
S každou návštěvou doktora je to horší a horší. Nejdříve se mi jen oddaloval návrat na hřiště. Teď, zdá se, se v podstatě pořád odkládá i návrat k mému normálnímu životu.
Přisahám, že z toho mám strach. Jedu v poledne do Brna. Za normálních okolností bych zkrátka najela do starých kolejí. Žákyně, vlastní trénink, v sobotu si přivstat a jít odkaučovat zápasy žákyň. Jenže...Tahle rutina má trhliny. A to ten, že i blbých dvacet metrů mi s berlema sakra trvá a já hluboce nenávidím se něčím jen tak zdržovat. Moje vlastní tělo momentálně zdržuje. A zdržovat ještě bude.
Doktor mi na čtvrteční konzultaci, kam jsem si vlastně původně šla jen pro datum operace - plastiky LCA - neřekl moc pěkné zprávy. Bože, jak naivní jsem byla. Jak jen jsem si mohla myslet, že něco v mém životě bude JEDNODUCHÉ. Nebyla bych to já, kdyby se to nějak, a teď mi promiňte ta slova, neposralo. Já si při tom jediném nevinném a vlastně v podstatě zbytečném skoku a nešťastné rotaci kolena zlomila chrupavku. Chrupavku, tu špatně prokrvenou mrchu, které brání, aby o sebe kosti v kolenu nedrhly. Špatně prokrvená znamená - špatně a dlouho se to hojí. Takže vyhlídka? Tři až čtyři měsíce hojení jen té chrupavky. Už ani nevím, jestli brečet nebo se smát. V podstatě můžu obojí, protože tahle diagnóza už je prostě totální třešnička na dortu toho všeho. Čekají mě berle na dalšího čtvrt roku. ČTVRT ROKU. Teď je prostor pro pláč. A já se ani nesvedu vlastníma slzama politovat.
Vrátím se v pátek odpoledne do Brna, nějak se musím dostat na trénink žákyň a pak, předpokládám, se slzama na byt. Protože po 14 dnech uvidím své spoluhráčky a věřím tomu, že mě přepadne slabost. Bývala bych napsala v kolenou, ale po tom, co mi dneska doktor řekl, že za žádnou cenu nesmím zatěžovat levou nohu...Mám bombastické vyhlídky. Prostě bombastické (ano, tohle je hořký cynismus).
Chtěla bych prostě zapomenout, sednout si na patník a dělat, že se mi to nikdy nestalo. Ohnout koleno a kleknout si do branky. Zapomenout, že mě něco tíží a prostě být tam, kde to mám ráda a kde cítím jistotu. Místo toho nevím, co bude v pondělí. Nevím, co bude v úterý, ve středu. Nevím, co budu dělat. Nemám žádný back-up plan. Nemyslela jsem si, že ho někdy budu potřebovat. Měla jsem florbal jako 100% náplň mého volného času, na nic a na nikoho jsem neměla čas.
Myslím, že už v pondělí si uvědomím, jak jsem vlastně sama. Jak jsem si to nepřipouštěla a ani nechtěla. Předpokládám, že v pondělí se to na mě sesype a já se z toho složím. Ať si všichni říkají co chtějí, že jsem silná a vždycky jsem byla. Že mě nic nezlomí. Tak, dámy a pánové, tohle mě láme.
Musím se ohlédnout. Musím. Za poslední rok jsem si prošla takovou spoustou věcí. Prošla jsem si hotovým peklem, které by lidi položilo. Nutilo by je to naříkat na vlastní osud, na smůlu a na to špatné, co se jim přihodilo. Mně se toho stalo hodně. Opravdu dost na to, abych se mohla litovat, cítit se ukřivděne, zapškle a cítila neochvějnou zášť vůči všemu a všem. Ale nic z toho jsem nedělala. Protože jsem měla florbal, svůj chvílek, do kterého jsem si klekla a všechno ostatní ztrácelo význam. Ano, utíkala jsem. Utíkala jsem do branky.
Teď nejenže nemám kam utéct, já hlavně nemám jak.
A doma mi říkají, jak teď budu mít čas na všechno, na co jsem doteď čas neměla. Ano, tak teď mám čas. Ale jsem prostě nemobilní. Skutečně nemobilní, nepoužitelná.
Nejez, nepí, ono se něco najde. To je to, co teď poslouchám. A mě se chce jen lehnout do postele, přikrýt se a zašeptat Furrymu, že je mi naprosto příšerně, jestli můžeme prospat následující půlrok.
Chci se uložit k zimnímu spánku, tady a teď. Hned. Prosím.
Žádné komentáře:
Okomentovat