Prožívám svůj první týden nové všednosti. Nové rutiny, nových nemožností.
Dnes poprvé, sedmnáct dní od úrazu, jsem se podívala na své levé předloktí. Cíleně, záměrně, se stejně posvátnou úctou jako před úrazem. Ležela jsem na posteli a koukala na své tetování. Ta moje láska k osudu teď prochází hodně silnou zkouškou. Vzhledem k tomu, že jsem člověk, co sotva zanevře na věci, na kterých mu záleží či mu dokonce ubližují, pravděpodobně tahle prekérní věc se zraněním s momentálně nedozírným koncem, mou víru a lásku k Osudu jenom prohloubí.
Včera při večeři (dělala jsem skvostné a chutné lasagne; musím se pochválit i tady veřejně) jsem s ženou diskutovala na jednoduché téma. Na to, že Ali Krieger už udělala první krok po plastice kolene. Podotýkám, že jí se to zranění stalo 20.1.2012 (tedy celých 22 dní přede mnou, což je shodou okolností číslo dresu ženy). Máme v podstatě podobné zranění. Jenže k jejímu přetrženému ACL (přední křížový vaz) se přidal natržený vnitřní postranní vaz (MCL). Já mám taktéž přetržený ACL, ovšem k tomu jsem si k tomu nakřápla chrupavku (č.2, tuším), tudíž se musí nejprve zhojit ta chrupavka. Zatímco Ali Krieger bude těžce bouchat v posilovně, možná už dokonce bude navlíkat dres a kopat do míče, já teprve budu v té době odhazovat berle.
Na otázku, kdo je Ali Krieger si odpovězte pomocí vašeho vyhledávače. Pro mě je ona momentálně souputník v boji proti nepřízni vlastního těla.
oprav si ten titulek - asi jsi měla na mysli \"rise and fall\"
OdpovědětVymazat