Lust.

Mít Žiletku v posteli a necítit ji? Tomu říkám slast....

Tough girl. Unbreakable girl.

 Close the door, I need to cry.

Proč ta těžká rána

Naivní natočení budíku na osmou hodinu. V poslední době standardní obraz mého rána...Z osmi je devět, z devíti půl jedenácté a pak jsem ráda, když se vyhrabu ve dvanáct z postele. A to jen, když do ní ulehám střízlivá. Když sem koučovala žákyně, zatímco moje kamarádka, spoluhráčka a současná trenérka žákyň v jednom běžela do práce, došlo mi, že mám právo být v depresi. Ale ani v nejmenším ji nemůžu řešit způsobem, jakým ji řeším.

Co s měnícími se časy nevychází

Byly a jsou chvíle, kdy si přeji v životě něco znamenat. Nebýt jen neznámým člověkem, kterého potkáte na ulici, kterého chvíli posloucháte v metru, zatímco si s někým povídá. Jsou a byly okamžiky, kdy jsem toužila po tom, aby na mě lidé tak trochu tupě zírali a v duchu se odhodlávali dojít si pro podpis. Jo, jasně. Chtěla bych být slavná, vážená, být někdo ve svém oboru. Pro začátek mi ale stačilo, abych něco znamenala v životě jediného člověka.

300 a 1 den

300 dní. To je 7200 hodin. 432 tisíc minut. 25 920 000 vteřin.

Skoro 26 miliónů sekund kvůli jednomu zlomku vteřiny.

Nářek tvou bolest nezhojí. Jenom prozradí...

Chybí mi...

Je to tak dlouhá doba...muselo to přijít. I když si člověk neustále namlouvá, že to půjde zvládnout. Přesvědčuje sám sebe, že musí, že není jiná možnost. A že tu dobu nějak musí překlenout, přežít.  Přesto všechno to stejně přijde. A co je nejhorší, vrací se mu to jako bumerang ve chvíli, kdy to nejméně očekává...V noci, ve snech. Stále tam je, připomíná se a upozorňuje, že tu není a že chybí.