Hrála jsem si do čtyř do rána. Projížděla jsem všechny fotky, které mám v noťasu. Zabralo mi to neskutečné množství času, které jsem samozřejmě měla věnovat učení na zkoušku. AHA!
No nevadí, co už. Dle mého z toho stejně vzniklo nesmírně zajímavé dílko (asi v 10 vydáních). Tak se pochlubím ještě tady...
(to vážně ještě nikdo nevymyslel JEDEN uzel, ze kterého se jedna věc publikuje všude, kde jste aktivní?)
O pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí jsem za posledních pět dní četla/slyšela/viděla dost. Mohu říct, že často oprávněně. Někdy přehnaně, ale budiž. Holt jsme takový národ, chybí nám vědomí o hranici únosnosti. Následující příspěvek není o pravdě VH, ale o pravdě, kterou mám já. Pořád!
Tak prý nemám utíkat. Že prý tím dávám špatný vzor. A komu? Copak já můžu být někomu vzorem? Holka, co klidně stráví celý den v posteli s mastnou hlavou a holým kocourem? Věci ze zásady odklízí tak, že je odloží na nejbližší volnou plochu a pak klidně měsíc hromadí na tomto místě další haraburdí?
Vzorem můžu být akorát proto, že když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu. Což není nic jiného, než bezohledná cílevědomost.
A já teď navíc chci vystoupit z kruhu.
Uhněte, utíkám.
Ano, byla jsem na MS žen v St.Gallenu. A pořád jsem si říkala, že o tom něco napíšu sem na svůj blog. Nějaký ten můj postřeh. A pak jsem zjistila, že jsem vyšťavená z toho, jak výmýšlím titulek, komponuju zprávu, poslouchám diktafon pořád dokola, stříhám video, vkládám ho na YT a přemlouvám svůj vrtošivý notebook, aby pracoval jak má, že jsem prostě už neměla dost energie na to napsat, že v St.Gallenu bylo báječně a že svůj život zkrátka a dobře miluju.
V mém nevšedně všedném životě se stala nevšední věc. Miluju svůj nevšedně všední život. A zároveň jej nenávidím za to, že je našponován do čtyřiadvaceti hodin po dobu sedmi dní a dvanácti měsíců. Že kilometry jsou zrádné, protože se dají ukrajovat rychle a taky nesmírně pomalu A nevšední věci se v mém všedním životě stávají tak nějak...náhody přece neexistují...tak nějak z vůle osudu?
