Co s myšlenkami?

Když jsem v Brně, nestává se mi často, že bych seděla a koukala do prázdna. Ne že bych na to neměla čas, ale představa, že i v Brně budu utíkat do cizích světů, je zvláštní. Brno je samo o sobě cizí svět. Cizí svět, který se postupem času stává čím dál tím víc známnějším. Procházím ulicemi a vím, kde jsem. Stále tam však mám co objevovat a nemusím proto utíkat do jiných světů.

Doma je to jiné. Doma to znám, každičký koutek. A tak utíkám sama do sebe. Je zkouškové období a doma jsem víc a víc. Čímž vzniká přímá úměra s útěky do vnitřních světů. V poslední době mě ovládají dva. Jeden zvláštní, ve kterém bojuju proti svým strachům...a druhý...když se mi podaří ty dva světy spojit, vytvořím veledílo. Zatím je to pouze ústřižek. Jeden z několika dialogů, které mám v hlavě a které by mohly vytvořit větší mozaiku. Prozatím však pouštím do světa tento.

Aby se sudokopytník, kterého v pražské Zoo chovají od roku 1933, konečně dozvěděl, proč jsem potřebovala nějaké ženské jméno...

Být užitečný nebo trpělivý?

Irvingovy knihy zbožňuju. Myslím, že snad každému, kdo se mnou byl více než 5 minut v jedné místnosti, jsem doporučovala/cpala jednu z Irvingových knih. Je to báječný spisovatel, mistr Bizardnost. Bizardnosti a abnormality mám ráda. Dost možná proto, že jsem od mala měla pocit, že vyrůstám v abnomornální rodině(časem se tato domněnka potvrdila). Ovšem zpátky k Irvingovi. V jedné z jeho nejslavnějších knih, Pravidlech moštárny, je jednomu z hlavních hrdinů vkládána do úst věta, o které si dodnes (knihu jsem četla před čtyřmi lety na Maltě) myslím, že je důležitá.

"Být užitečný"

Sweeties

Svého času (není tomu vážně tak dávno), jsem si pod pojmem "sweeties" představovala (tehdy) mou jedinou závislost. A to na čemkoli sladkém (vyjma pendereků - za to může dědeček, který mi ustavičně vozil pendreky z Mnichova a já je vždycky házela do kanálu, nebo psovi do misky)...Zrovna dnes mám dojem, že mě přejel parní válec a třikrát po mě přešel průvod důchodců (hůlky, kolečková křesla, chodítka), že sem dostala chuť na sladkosti.

That's fun! Try it! No, thanks. But enjoy it.

Je příjemné vymýšlet si titulky, které nesouvisejí s článkem. Je to takový relax a pohoda! Útěk z toho, jak vám LWCéčko dýchá za krkem a hledá největší perlu, které by se mohla smát a strašit dlouhá léta budoucí stejně nebohé studenty. Aby ale bylo jasno! Já mám způsob výuky LWCéčka ráda. Opravdu dost. Připomíná mi totiž Lenku O., která mě svým podobným způsobem středoškolské výchovy dostala tam, kde dnes jsem. Na žurnalistiku.

How to...

Je to nějakou dobu, co jsem si říkala, že se někde v procesu stala chyba. V tom nejzákladnějším procesu. Tedy v tom, kdy přicházíme na svět. Většinou se už ten první znak naší existence neobejde bez něčí bolesti. Říká se, že když den začneme bez optimistického úsměvu, tak vlastně nemůže být o následném radostném dnu ani řeč. A když život začneme v bolesti, jak pak může vypadat? To už nechám na vašem uvážení. Já se v bolesti nerochňám, jen mne ta myšlenka zaujala. Ta chyba, která se stala, ale netkví v tom, že se rodíme z něčí bolesti. Ta mnou myšlená chybička je fakt, že nám nikdo nedal kromě prvních plínek na zadek ještě návod. Triviální návod k  použití, který dneska najdete i na kartáčku na zuby. Ale v porodnici vám návod k životu nedávají. A tohle že není chyba?

Hírou

Ticho. Dnes jsem neřekla ještě ani slovo. Nevydala jsem ze sebe od rána ani hlásku. Tři čtvrtě na dvě a já dokonce nepromluvila ani sama na sebe. Až vstanu zítra ráno, místo učení si vyrobím diplom. Poprvé v životě splním bobříka mlčení. Ne 4hodinového, ne 12hodinového. Ale 24hodinového bobříka mlčení.

Nepokoušejte se mne pokoušet. Mám našlápnuto a vydržím to.