Hrála jsem si do čtyř do rána. Projížděla jsem všechny fotky, které mám v noťasu. Zabralo mi to neskutečné množství času, které jsem samozřejmě měla věnovat učení na zkoušku. AHA!
No nevadí, co už. Dle mého z toho stejně vzniklo nesmírně zajímavé dílko (asi v 10 vydáních). Tak se pochlubím ještě tady...
(to vážně ještě nikdo nevymyslel JEDEN uzel, ze kterého se jedna věc publikuje všude, kde jste aktivní?)
O pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí jsem za posledních pět dní četla/slyšela/viděla dost. Mohu říct, že často oprávněně. Někdy přehnaně, ale budiž. Holt jsme takový národ, chybí nám vědomí o hranici únosnosti. Následující příspěvek není o pravdě VH, ale o pravdě, kterou mám já. Pořád!
Tak prý nemám utíkat. Že prý tím dávám špatný vzor. A komu? Copak já můžu být někomu vzorem? Holka, co klidně stráví celý den v posteli s mastnou hlavou a holým kocourem? Věci ze zásady odklízí tak, že je odloží na nejbližší volnou plochu a pak klidně měsíc hromadí na tomto místě další haraburdí?
Vzorem můžu být akorát proto, že když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu. Což není nic jiného, než bezohledná cílevědomost.
A já teď navíc chci vystoupit z kruhu.
Uhněte, utíkám.
Ano, byla jsem na MS žen v St.Gallenu. A pořád jsem si říkala, že o tom něco napíšu sem na svůj blog. Nějaký ten můj postřeh. A pak jsem zjistila, že jsem vyšťavená z toho, jak výmýšlím titulek, komponuju zprávu, poslouchám diktafon pořád dokola, stříhám video, vkládám ho na YT a přemlouvám svůj vrtošivý notebook, aby pracoval jak má, že jsem prostě už neměla dost energie na to napsat, že v St.Gallenu bylo báječně a že svůj život zkrátka a dobře miluju.
V mém nevšedně všedném životě se stala nevšední věc. Miluju svůj nevšedně všední život. A zároveň jej nenávidím za to, že je našponován do čtyřiadvaceti hodin po dobu sedmi dní a dvanácti měsíců. Že kilometry jsou zrádné, protože se dají ukrajovat rychle a taky nesmírně pomalu A nevšední věci se v mém všedním životě stávají tak nějak...náhody přece neexistují...tak nějak z vůle osudu?
Tak mi dva kamarádi zarvali zeď na FB tím, co jsou za typy. Byla jsem zvědavá, tak jsem se do toho pustila taky. Mám dojem, že jsem to před lety dělala, ale taky si to vůbec napamatuji, že.
Nuže, tedy, tak já jsem:
Přiznávám se (bacha, nic špatného jsem neudělala). Přiznávám se, že opravdu jsem nostalgická osoba. Natolik nostalgická, že se toulám noční Prahou se sluchátky na uších a bloudím kolem míst, která jsou pro mou osobní historii důležitá. Přiznávám se k nostalgickému vzpomínání a k nostalgickým náladám. A k tomu, že jednotlivé části mojí výzbroje mají jméno a vždy na ně budu nostalgicky vzpomínat.
100 dní je za mnou. První zlití se taktéž. Tento týden ještě hodlám absolvovat minimálně dvě noci tím, že se budu nad ránem probouzet s příšerným sušákem. Nic se nemá přehánět, ale faktem je, že dvě 11° piva mi rozvázaly jazyk
Trvalo mi jen jediný den, než jsem si před sebe postavila novou výzvu.
Sedím, klapu do notebooku a po očku sleduju hodiny v pravém dolním rohu. Čas si žije vlastním životem. Takovým, že nás ovlivňuje. S nadějí vzhlížíme k zítřkům, že snad budou lepší, než nepovedené včerejšky.
Já, v posledních desítkách dnů, jsem k času hleděla s vděkem, že jde kupředu. Necoural se. Běžel svým tempem, který mi vyhovoval. Dával mi prostor k přemýšlení, dával mi prostor k zamyšlení. Měla jsem sto dní. Jsem ve finále. Jsem v cílové rovince, kráčím s hlavou vzhůru.
"Just be yourself"
Ne, nepoužívám vypatlanštinu. Akorát mi přišlo fajn zdůraznit paralelu mezi mnou a hlavní postavou mého oblíbeného seriálu...
Mám ráda Grey's anatomy. Je to vlastně můj vůbec nejoblíbenější seriál. Nic nepostrádá a je pro mě ve všech ohledech stále zajímavý. Co tenhle americký seriál ale posunuje na vyšší level jest fakt, že na začátku i na konci bývají skvělé myšlenky, které přesně vystihují moje občasné pocity...
Myslím, že až se zase za pár let budu prohrabávat archivem svého blogu, naleznu tenhle klenot a pousměju se nad tím, jak jsem...
Měla úsměv na tváři pokaždé, když jsem jí zahlídla. Jak jsem se smála pokaždé, když vyvedla nějakou blbinu. Jak jsem jí cpala každému na potkání, protože mi přišlo, že je třeba udělat jí reklamu třeba celému světu. Jak jsem se nemohla odtrhnout a jít spát jenom proto, že jsme chtě nechtě nacházela stále víc a víc videí, které mě připoutávaly k židličce.
Raise your glass for her!
Prvně jsem myslela, že se dostanu k napsání sumáře z uplynulého týdne, který byl...skvělostně skvělý. Jenže pak jsem se díky jedné písničce dostala k tomu, že vlastně se mi v hlavě v průběhu týdne zrodilo TO vysvětlení všeho. Jsem zkrátka na bojišti.
Původně jsem něco jen tak napsala na Twitter. Přišlo mi to o půl třetí ráno jako dobré shrnutí dne. Myšlenka se mi v hlavě, naprosto tradičně, rozvinula. A tak to zde rozvedu.
Prý je nejtěžší najít správnou první větu. Já osobně napíšu první větu téměř hned. I když ji pak ještě dvacetkrát předělám, smysl zůstavá stejný. Mnohem větší problém mám s perexem. Jak jste si již mohli všimnout. Například teď plácám páté přes deváté jenom proto, abych zaplnila prázdný prostor a vyplnila mezeru v mezičase zpracování audia a psaní. I'm already cursed.
Celých 40 minut čekání. Někdo čeká samozřejmě mnohem déle. V podstatě to bylo necelých 40 minut čekání a pak velká úleva a záplava spontánní radosti. Hrdosti. Dokázaly to. Daly první branku. KLUKŮM!
Za oním krkolomným počeštěným názvem se skrývá jedna z mých velice oblíbených folkových kapel. V jejich případě mohu opravdu říct, že jsou jakási jistota. Obracím se k nim v noci, přes den, po zápasech i před nimi. Mám je všude. Minimálně jednu písničku. Protože...
Je to pár týdnů, dnů a teď už i hodin, co mě opět potkala otázka:"A co chcete dělat?"
Když jste na gymplu, je to poměrně normální otázka. Po gymplu je z vás totiž jedno velké nic. A jak s oblibou říká jedna moje kamarádka:"nechci skončit v Bille a pípat." Protože, upřímně řečeno, gympl vás s vašimi "vše" znalostmi předurčuje tak k té...pokladně.
Na vysoké škole už je ale takhle otázka dost podivná. I když, ona vlastně míří jinam...
Možná jste si toho všimli. Pokud jste mezi mými 450 pokémony, je téměř nulová šance, že vás to minulo. Jedno slastné tlačítko a vyskočilo mi - CONNECTED.
Vše je jednou poprvé. První slovo, první krůčky, první polibek, první...
Ve florbale je to první střídání, první bod, první trestné minuty, první výhra, první...
Pro golmana je to první zákrok, první nula, první asistence, první...
derniéra?
Strašně opiju. Z jednoho panáka. Klidně si na sama na sebe vsadím. Protože to tak zákonitě dopadne. Jak jinak, když...
Nedělala jsem si poznámky. A je to škoda. Kdybych si je dělala, spoustu bych toho teď nevynechávala. Bohužel.
Vybíhala jsem z bytu a myslela jsem na to:
Nevzpomínám si, že bych někdy děkovala za ráno. Ale tentokrát jsem se otočila ke slunci a děkovala. Děkovala za to, že ta příšerná noc je za mnou.
Zvedla jsem se, abych pepřák a nůž vrátila na své místo.
Titulek i následující perex jsou shodou naprosto náhodně pomačkaných klávesnic, čirou náhodou dávajíc smysluplné věty o ničem. Aneb všechno je možné ve "všechno možné".
A pak, že náhody neexistují.
Upřímně pochybuji nad tím, jestli tento příspěvek zveřejňovat. Pokud jej čtete, nejspíš zvítězil ten temný hlásek v mé hlavě. Analogicky mi vyskakují otázky, zda je to dobře nebo špatně. Nevím. Já nevím spoustu věcí, i když vypadám, že chci vědět vše a že dokonce vše vím. Jsou oblasti, jsou věci, jsou části, ve kterých se nevyznám. Smířila jsem se s touto nevědomostí a nepátrám.
Tohle je a bude jeden z nejdelších perexů vůbec. Což má jediný důvod. Vysvětlení na úvod. Papír a tužka, respektive blog, se stal mou nedílnou součástí asi tak od 13-14 roku mého života. Psaní je v mém případě jediný ověřený způsob, jak se dostat z deprese, jak se zamyslet a utříbit si myšlenky. Jak si poskládat mozaiku tak, aby věci dávaly smysl. Psát pro mne v určitém směru důkaz, že žiju. A jak žiju. Blog je svým způsobem můj deníček, ale taky prostor pro zveřejnění a podložení názorů. Můj blog je něco, za co jsem připravená se postavit. Bohužel někteří lidé nabyli dojmu, že na každé zveřejněné slovo je třeba se přeptat přímo u zdroje. Čímž mi narušuje určitou auru tohoto místa. Ano, křičím do virtuálního světa kus ze svého soukromí. Milí čtenáři těchto řádků. Jsem ráda za připomínky, jsem ráda za vaše otázky. A ano, je správně, když mé příspěvky vzbuzují otázky. Od toho také lidé píší. Ale někdy má myšlenka zkrátka končí tečkou na konci příspěvku a dál se o ní už nechci bavit nebo ji rozebírat. Zkuste to, prosím, respektovat.
Přijela jsem do Brna v úterý večer. Od chvíle, co jsem vypustila Furryho z přenosky, je mistr Yoda neuvěřitelně otravný a umňoukaný. Je prosím naštvaný na celý svět za to, že mu skončila 4měsíční dovolená ve Frýdku. A kdo to nejvíc schytává? JÁ! V pravidelně mám o půl šesté ráno jeho studetý a mokrý čumák někde v obličeji. V tom lepším případě. V tom horším mi rovnou skočí na hlavu. A dnešní ráno nebylo výjimkou.
Slzy, které mi kanuly po tváři, když jsem si po pár hodinách konečně připustila k tělu a do mysli, co se stalo, byly naprosto upřímné a nestydím se za ně. Nestydím se za to, že je mi líto třech hokejových gladiátorů. Třech skvělých hráčů, kteří „jenom“ mířili za prací. Nechala jsem po tváři v potemnělé brněnské ulici stékat slzy pro chlapy od rodin, kteří svým nasazením uměli rozjásat celý národ. A teď jej i rozesmutnit.
Dnes jsem včerejší záznam četla znova. A zapochybovala jsem nad tím, jestli vůbec umím psát, když píšu. Pravdou je, že zkrátka nedovedu všechny své myšlenky zcela shrnout mezi řádky. Uklidňuji se tím, že to svede opravdu jen hrstka lidí.
Sedím si tak pod svým střešním oknem, které naprosto výjimečně není zataženo roletou. Jen a jen proto, že je žluté nebe. Přísahám. Je žluté. Modré, šedé ani žádné jiné. Je prostě žluté, jako je žlutá…třeba citrónová zmrzlina! Nevím, jestli ten déšť, který žluté nebe provází, je kyselý. Ale já bych si jednu kyselou citrónovou zmrzlinu dala.
Celý týden se intenzivně věnuji výuce malých florbalistek. Někdy je to zábava, někdy příšerná vytáčka. Nicméně dnes, v době odpoledního klidu, se mne tři nejvíc ukecané prudérní puberťačky zeptaly, co pro mě florbal znamená. Nebyla jsem schopná najít slova. A tak jsem jim pustila florbal-song.
Nepotřebovaly vysvětlovat nic víc. Ale přesto jsem se dala do vyprávění o tom, co florbal je. A jak málo z něj ještě znají.
Přišla jsem domů (v Brně) a přemítala jsem nad tím, jak by měla vypadat hlavní stránka playbooku mých svěřenkyň. A pak jsem to našla...
Před pár dny sem vymyslela takovou malou výzvu. Dlouho jsem nic nenapsala a říkala jsem si, že by bylo načase to nějak prolomit. A protože se v té době zmítala (a zjevně stále zmítá) jedna kamarádka v tvůrčí krizi, navrhla jsem jí, že na určitá - námi vymyšlená- slova napíšeme povídku. Každá. A aby toho nebylo málo, přizvala jsem ještě její o pár minut mladší sestru. Takže, samozřejmě, že jsme první....až to ty dvě brzdy dopíšou, hodím vám ostatním odkazy. Nicméně teď je všechna pozornost upřena na mé dílo, které obsahuje deset vybraných slov. Až budou na světě i ty dvě další povídky, mileráda vám prozradím, jaká slova to byla. Teď se však začtěte a užíte si to...
I.odkaz zde
Kladu důraz na to, že není třeba být sebestředný. Následná věta je odpovědí na řadu otázek, které si klade/kladlo mé okolí už nějaký ten den, měsíc, rok...A podotýkám, že jsem na to narazila v souvislosti s Rapinoe's twins.
Zaslechla jsem jednu větu a nevěděla, jestli se začít znovu smát nebo radši brečet. Místo toho jsem jen nevěřícně zírala a prosila své tělo, aby nepovolovalo svaly v oblasti čelisti, protože by to taky mohlo vypadat docela hladově.
Ta otázka padla možná stokrát. Já sama jsem si jí položila v průběhu pěti večerů nesčetněkrát. Hledala a stále hledám cestičku mezi polopravdami, pravdami, lží a představami. Jedna věc je mi jasná už teď. Rozhodně nebude ta správná, na tuty nebude jediná. Jsem bytostně přesvědčená o tom, že na všechno jsou různé úhly pohledu. Že názor lze vždy změnit. A že lidé snáz uvěří svému podvědomému vidění skutečností, než zcela zřejmé pravdě.
Po návratu z dovolené akutně postrádám svůj iPod. Ne nějak zvlášť akutně, stejně teď poslouchám spíš Andrewa, ale čeká mě Czech Open a tam budu z principu potřebovat iPoda. Neviděl jste někdo modrý iPod Nano 8GB???
S oblibou říkám, že je Furry jiný. Je jiný. Ať už v tom, že je to kočka absolutně bezsrstá nebo v jeho upřímně přátelské povaze. Neznám žádnou jinou kočku, která by měla povahu jako on. Vážně ne. A to mým životem prošlo dost čtyřnohých koček.
Jared Leto je skvostný herec. Zamilovala jsem si Mr.Nobody, takže jsem si automaticky zamilovala i jeho. Ten film je skvělý, vřele doporučuji všem. Co je ale důležité, Jared v něm předvádí svou unikátní schopnost vtělit se do různých životních rolí...
Bez okolků se přiznávám, že jsem nezávisle závislý člověk. Nezávisle na davu či konsenzů, jsem závislá na několika věcech. A dokážu se o tom zcela nezávisle bavit či psát. Jsem závislá na upřímnosti a to především sama k sobě.
Svého času zahrnutá smskami jsem mívala těžké stavy splínové. Splín je pěkná svině. Je vám divně, nevíte co chcete, nevíte jak z něj ven a už vůbec, proč ho vlastně máte.
Za poslední 4 dny má můj zadek naježděno něco ke 2000km. Když to píšu, šklebím se u toho, protože mi na mysli vytanula vzpomínka na Lenku O., která při delším sezení vždy poznamenala, že si člověk zadělává na hemeroidy. Třeba jsem si na ně teď zadělala taky.
Na účtě mám téměř 2000km, které v sobě obsahují také několik zažitků s příznačným přídavným jménem "poprvé" a dost možná i "naposled".
V angličtně je pro jev, který mne dnes zaujal, zažitý celkem dobrý termín. Jenže od té doby, co nemohu pít, se mi z hlavy vykouří i ty nejvíc důležité informace jen tak. Prostě z principu, že si mozek nahrazuje lihového zabijáka jakýmsi harakiri, při kterém mne bolí hlava. Ale podstatný je ten termín, na který nemohu přijít, takže prostě dnešní "zaujalo" prostě nazvu jen jako známosti...
Musím mít poslední slovo. Ve zvláštních případech ho nemám. To když nemám náladu diskutovat, nebo jsem ubita logickými argumenty. I to se stává. Poslední slovo pro mne znamená, že chci být poslední v nějaké debatě. Ale tohle #10 "Zaujalo" není toliko o mě, jako o zvláštní schopnosti nejmilejšího muže na planetě.
Vím, že neexistuješ. To ale nic nemění na faktu, že si něco přeju. Moc!
Byla jsem hodná. Jsem hodná. A budu hodná. Dokonce i na zlé lidi jsem hodná (i když na ně plánuju být trošku přísnější).
Víte, jaké to je dvě noci nespat, protože nejmilejší člen mužského pokolení na světě na vedlejší posteli pláče a sténá ze spaní?
Víte, jaké to je mít chuť vytrhat si všechny zuby jenom proto, aby jeho ten jeden přestal bolet?
A víte, jaké to je, když se snažíte domluvit se se zubařem v Itálii?
Plány jsou od toho, aby se měnily. Ano, plánovala jsem si na dnešek odpočinek. Ale k němu ještě vydatnou dávku slunečních paprsků. První část plánu byla splněna, druhá vlivem oblačnosti nikoli. Tak to je, když něco plánuju. Provedu to do konce, ale ta práce je tak nějak polovičatá.
Asi tak po týdnu jsem do sebe narvala nějaký ten cukřík navíc. Bude se hodit za pár dnů. Opravdu hodně hodit...No, ale o tom někdy jindy nebo nikdy. Po dnešní Giro d'Firenze bych do sebe nejradši narvala třeba celý velký sáček M&M's. A ne že není k sehnání?
Ne notes jako notes, ale "nouts" jakože poznámky. Poznámky z cesty...Hlavou se mi jich míhají samozřejmě tisíce, jak jinak.
Mám ráda auta německého původu. Ze všech nejraději samozřejmě BMW, protože co si budeme povídat, Bavorsko respektive Mnichov je jenom jeden. Když se ale zamyslím, něco na tom Mercedesu přece jenom je...
Hledám něco na zeď v Brně. Zdi jsou tam bílé. Po letošních prázdninách (spotřebovaných 130 litrech Primalexu) asi bílé stěny nechci nějakou dobu vidět. Jediný plakát, který vlastním, je dovezený z Holandska. Jest to slavný "The Kiss". Ten si schovávám na někdy jindy. Takže zůstane na skříni.
Mám takový tip, co by na té zdi mohlo být...Tohle to nebude, ale pobavilo, ne?
Víte, co mi po práci zvedne náladu do nebeských výšin? Jedno z přehršele vtipných videí by US WNT!
Původně jsem myslela, že začnu nějakým vážným tématem, ke kterému napíšu svůj dozajista světu nezajímavý postřeh. Jenže okolnosti nahrávají tomu, abych s jednou ze svých velkých vášní. Cestováním.
WNT. Víte, co je to za zkratku?
Women National Team. Fotbal. Football. V tomhle případě, soccer. Moje obsese americkým národním týmem nabírá monstrózních rozměrů. Jejich prezentaci nelze nic vytknout. Prostě opravdu multimediální! Koukat na videa na YT, číst jejich tweety a ještě k tomu, samozřejmě jak jinak, chodí za fanoušky na Facebook. Máme se co učit...
Následující video je jedno asi tak z 200, které jsem za poslední týden viděla. Mám nejvíc top a ty sem budu postupně házet (dance session bylo včera).
Stejně na tohle mistrovství jen tak nezapomenu. Ani náhodou. Možná, leda bych nějakou tu Hope měla vzápětí pod peřinou...To bych zapomněla dost rychle...
Jak poznamenala jedna z mých kamarádek na FB, v posledních pár dnech má skoro každý plný kanál novinek o tom, že začalo a probíhá a skončilo Prague Games. Mládežnický florbalový turnaj, ze kterého jsem si ve svých mladistvých letech dovezla stříbro a zlato. Dávám důraz na slovo mládežnický, tedy pro mladistvé a proto pro děti. Inu, užijte si kinder párty a plavbu po Vltavě výletní lodí Tyrš, která stejně svou legendární plavbu má již šest let za sebou...Zní to závistivě? Věřte mi, není. Než koukat na ty mladé záškodnice hrající těžce na stone butch či spíš častěji sport dyke, to si radši vezmu kyblíček před televizi a budu zvesela koukat na právě probíhající světový šampionát ve fotbale žen. Tam je totiž na co koukat...!
Pětileté a čtyřleté dítě je především radost. Mít obojí na hlídání, je taky trošku starost. Zejména, když se čtyřletá holčička rozhodne, že bude plakat tak dlouho, než...uplyne všechen čas světa.
Mám spoustu času na přemýšlení. Vstávám ve všední dny v 6:15 a pak zhruba 6-7 hodin přemýšlím. Plavu napříč řekou vlastních myšlenek a topím se v bílé barvě. Doslova.
Je to tři roky. Neuvěřitelně dlouhá doba. Ani si nedovedu vzpomenout na všechno, co se za tu dobu stalo. Moc věcí. Opravdová spousta. Ale za to, co se stalo před třemi lety, budu vděčná a nikdy na to nezapomenu. Protože...
Miluji Velkou Británii. Zbožňuju Londýn. Na jih Anglie nedám dopustit. Jednou tam budu žít. Musím, chci.
Británie je hudební mekka. Ano, jistě. Amerika. Ale kytarovky pocházejí odkud? A nejlepší zamyšlené rockové balady? A kdo dal světu Beatles, Queen, Placebo, Muse...? Nehodlám se dohadovat o tom, že v Británii vědí, jak se dělá hudba. Protože oni sakra ví!
Narazila jsem na jeden komentář na YT. Byla jsem zcela u vytržení. Trošku jsem to parafrázovala, ale co už.
V noci jsem zmiňovala facebook jako místo, kde ihned "postujeme" to, co nás zaujalo. Ode dneška přicházím s touto rubrikou na svůj blog (lépe se mi zde bude dohledávat v průběhu věků, co mne kdy zaujalo). Tak, číslo jedna...
"Nepropadej panice"
Tipuju, že svou nejoblíbenější komedii jsem od jejího vzniku(2005) zmínila asi tak 42x. To si opakuji posledních pár minut, kdy se přesvědčuji o tom, že paranoidní myšlenky uvnitř mé hlavy nemají daleko do fantasmagorických konspiračních teorií o konci světa několik týdnů zpátky.
Když jsem v Brně, nestává se mi často, že bych seděla a koukala do prázdna. Ne že bych na to neměla čas, ale představa, že i v Brně budu utíkat do cizích světů, je zvláštní. Brno je samo o sobě cizí svět. Cizí svět, který se postupem času stává čím dál tím víc známnějším. Procházím ulicemi a vím, kde jsem. Stále tam však mám co objevovat a nemusím proto utíkat do jiných světů.
Doma je to jiné. Doma to znám, každičký koutek. A tak utíkám sama do sebe. Je zkouškové období a doma jsem víc a víc. Čímž vzniká přímá úměra s útěky do vnitřních světů. V poslední době mě ovládají dva. Jeden zvláštní, ve kterém bojuju proti svým strachům...a druhý...když se mi podaří ty dva světy spojit, vytvořím veledílo. Zatím je to pouze ústřižek. Jeden z několika dialogů, které mám v hlavě a které by mohly vytvořit větší mozaiku. Prozatím však pouštím do světa tento.
Aby se sudokopytník, kterého v pražské Zoo chovají od roku 1933, konečně dozvěděl, proč jsem potřebovala nějaké ženské jméno...
Irvingovy knihy zbožňuju. Myslím, že snad každému, kdo se mnou byl více než 5 minut v jedné místnosti, jsem doporučovala/cpala jednu z Irvingových knih. Je to báječný spisovatel, mistr Bizardnost. Bizardnosti a abnormality mám ráda. Dost možná proto, že jsem od mala měla pocit, že vyrůstám v abnomornální rodině(časem se tato domněnka potvrdila). Ovšem zpátky k Irvingovi. V jedné z jeho nejslavnějších knih, Pravidlech moštárny, je jednomu z hlavních hrdinů vkládána do úst věta, o které si dodnes (knihu jsem četla před čtyřmi lety na Maltě) myslím, že je důležitá.
"Být užitečný"
Svého času (není tomu vážně tak dávno), jsem si pod pojmem "sweeties" představovala (tehdy) mou jedinou závislost. A to na čemkoli sladkém (vyjma pendereků - za to může dědeček, který mi ustavičně vozil pendreky z Mnichova a já je vždycky házela do kanálu, nebo psovi do misky)...Zrovna dnes mám dojem, že mě přejel parní válec a třikrát po mě přešel průvod důchodců (hůlky, kolečková křesla, chodítka), že sem dostala chuť na sladkosti.
Je příjemné vymýšlet si titulky, které nesouvisejí s článkem. Je to takový relax a pohoda! Útěk z toho, jak vám LWCéčko dýchá za krkem a hledá největší perlu, které by se mohla smát a strašit dlouhá léta budoucí stejně nebohé studenty. Aby ale bylo jasno! Já mám způsob výuky LWCéčka ráda. Opravdu dost. Připomíná mi totiž Lenku O., která mě svým podobným způsobem středoškolské výchovy dostala tam, kde dnes jsem. Na žurnalistiku.
Je to nějakou dobu, co jsem si říkala, že se někde v procesu stala chyba. V tom nejzákladnějším procesu. Tedy v tom, kdy přicházíme na svět. Většinou se už ten první znak naší existence neobejde bez něčí bolesti. Říká se, že když den začneme bez optimistického úsměvu, tak vlastně nemůže být o následném radostném dnu ani řeč. A když život začneme v bolesti, jak pak může vypadat? To už nechám na vašem uvážení. Já se v bolesti nerochňám, jen mne ta myšlenka zaujala. Ta chyba, která se stala, ale netkví v tom, že se rodíme z něčí bolesti. Ta mnou myšlená chybička je fakt, že nám nikdo nedal kromě prvních plínek na zadek ještě návod. Triviální návod k použití, který dneska najdete i na kartáčku na zuby. Ale v porodnici vám návod k životu nedávají. A tohle že není chyba?
Ticho. Dnes jsem neřekla ještě ani slovo. Nevydala jsem ze sebe od rána ani hlásku. Tři čtvrtě na dvě a já dokonce nepromluvila ani sama na sebe. Až vstanu zítra ráno, místo učení si vyrobím diplom. Poprvé v životě splním bobříka mlčení. Ne 4hodinového, ne 12hodinového. Ale 24hodinového bobříka mlčení.
Nepokoušejte se mne pokoušet. Mám našlápnuto a vydržím to.
Vymyslela jsem to. Vymyslela, protože jsem prostě koumavá žena. Důvtipná. Dobře, samochvála…to je takový problém…příjemně řešitelný. Zjevně neřešitelný problém jsem ovšem vyřešila.
Nejsem moc hádankový typ, z hlavolamů se mi točí hlava. Psaní mezi řádky? Zbožňuju. Ale obávám se, že až příliš moc přátel tak nějak ví, co tím myslím/myslíme. A to není příliš dobře. Nechci, aby každý četl věci, které jsou opravdu jen mezi námi.
Nesnášela jsem letní přípravu. Ostatně jako každý (jediná výjimka je Pepka, ale ta je mimozemšťan). Štěstím v neštěstí se mi vlastně každý rok dařilo vyhýbat se delším trasám...ano, správně. Dařilo. Minulý čas.
Prapůvodně jsem chtěla, měla a taky stále mám, jiné úmysly s dnešním příspěvkem. Ovšemže bych to nebyla já, kdyby se nenalezlo nějaké ALE...
Bude to dlouhý perex. LWC, J.Č. i Burgrking by mě za takovej perex pověsili za uši do průvanu. A ten titulek? Ten titulek by se zařadil po bok hluchoněmého chlapce, který o svém únosu stále mlčí. Ale tenhle titulek je důležitý. Minulý příspěvek začínal: "Když prohráváš...", záměrně jsem jej nedokončila. S tím dnešním příspěvkem je to kompletní. Takže shrneme-li to:"Když prohráváš, neprohraj poučení"
Tak a teď, proč ten perex bude dlouhý. Říkala jsem ti, že můžeš tu tvou trému shodit tak, že si v tom "nabitém" sále plném hlav představíš jediného diváka. Toho, pro kterého celé to divadlo budeš hrát...Není to z mé hlavy. Protože já si obecenstvo nikdy nevcucnu do jediného diváka. A i když vím, že to vidíš a že to čteš, nepředstavuji si, že si to čteš. Nepíšu to pro tebe, píšu, protože musím. Protože psát bylo vždycky to jediné, co mě dokázalo přinutit, co mi dovolilo cítit se normálně. Cítit se v pořádku, v celku. Píšu, protože to je můj generální všelék. A i když to čteš a já píšu o tobě, není to primárně pro tebe. Papír a kyberprostor snese všechno. I mě.
Kde jsou ty časy, kdy jsem se děsně litovala. Kdy mi bylo 15, 16, 17 a učila jsem se psát*. Kdy jsem za každou větu dávala smajlík a cítila se děsně důležitě, že mám vlastní blog. Jsou dávno pryč.
Nerada to říkám, ale přibylo mi vrásek. A co mi přibylo jizev... V šestnácti jsem měla hrdě nosila triko "I'm choleric, explosive hazard". Teď je někde hluboko ve skříni a doufám, že časem se na něj dostane řada coby nové hadry. Nejsem cholerik. Ne mimo mantinely. Zklidnila jsem se...Bohudík a nebo bohužel?
*jakože psát - psát. Ne poskládat písmenka, ale vytvořit něco s hlavou a patou.
Hledám, co mě vykoupí. Hledám písničku, úkol, příběh či poslání, které mě vykoupí. Které si mě na tržišti zoufalosti vezme pod svá ochranná křídla, a já mu samou oddaností věnuji veškerou pozornost po dobu své dlouhé noci.
Hledám vykoupení. Hledám vykoupení a nabízím vše, co mám. Nabízím vše hmotné i duševní bohatství, nabízím cokoli. Jenom prosím, ať je to rychle.
Následující řádek je věnováním, vzdáním holdu...veřejným i soukromým poděkováním.
Představte si situaci, že po víkendu plného zmaru a zklamání otevřete v pondělí ráno prohlížeč s cílem zjistit, co o vašem herním selhání píšou povolaní lidé.* A u zprávy ze sobotního zápasu na serveru trutnovinky.cz se dozvíte, že vás a vašeho nedělního soupeře osočuje z možné domluvy.
Cestou necestou z bufetu na lékařské fakultě jsem kličkovala rozkopanou křižovatkou, která odděluje moji alma mater od mého gusto mater (čti obědem). Kličkovala a tradičně tedy přemýšlela. Nad životem, nad svým ZENem, nad moudrostí světoznalce, kterým asi úplně tak nejsem. Nejdůležitějším poznatkem z oné chůze jest, že místo žití celý život řešíme.
Seděla jsem v potemnělém kupé vlaku mířícího až do maďarského Budapeště. Vyjížděla jsem z Prahy o půlnoci (mimochodem, úplněk byl nádherný a po 20 letech také nejjasnější). Nemohouc si dovolit luxus usnout, protože bych se nakrásně mohla taky probudit v Uhrách a to jako díky pěkně je to asi tak poslední starost, kterou bych si chtěla ještě přidělat na krk.
A tak byl v hlavní roli iPod. Rakušanka, Francouz a dva Slováci v kupéčku spali jak zabití, a já zuřivě točila na kolečku a vybírala ty "správné" písničky, na které jsem zrovna měla náladu. A řekněme si upřímně, že už byla i lepší...
Každopádně jsem nechtěla spamovat Facebook tím nočním playlistem (do Brna jsem dorazila ve tři ráno a kvitovala, že jsou tady ty skvělé rozjezdy..v té nehorázné noční kose sem opravdu ráda zapadla do vyhřátého autobusu, byť to z nádraží na byt mám směšných 10 minut chůze), a využiju prostor tady. Stejně to tu v posledních měsících více než zanedbávám, takže tááák.
Facebook je mor. Rozhodně je jako mor. Těžko vyhubitelný, stále přítomný. Temný stín…Jedna věc je ale stokrát horší. Myšlenky.
Chce se mi spát a taky nechce. Chci si lehnout, zavřít oči a nechat se unášet. Realita je taková, že kdybych si lehla, nezabavila svůj mozek klikáním do noťasu, začnu přemýšlet…
