Původně jsem myslela, že začnu nějakým vážným tématem, ke kterému napíšu svůj dozajista světu nezajímavý postřeh. Jenže okolnosti nahrávají tomu, abych s jednou ze svých velkých vášní. Cestováním.
Nejsem schopna přesně pojmenovat, kdy se ve mně uchytil střípek dobrodružného ducha. Možná tím, že má široká rodina má zapuštěné kořeny všude možně a já sem poletucha tak nějak už jen z rodinného principu.
Jako hodně malé škvrně jsem byla neustále převážená mezi Třincem a Moravským Berounem. V mých 3letech jsme se asi tak 3x stěhovali. Asi to je jeden z těch důvodů, proč mi nepřijde nic divného na tom si sbalit a někam jet jen tak z ničeho nic. I když to v posledních letech, především kvůli florbalu, nepraktikuji. Nicméně právě díky florbalu se umím velice efektivně a hlavně rychle sbalit na cestu. Pravda je, že v neděli v noci většinou vytahuju polovinu věcí, které jsem do tašky hodila zbytečně.
Když se mne snažila jedna slečna poznat, ptala se mně, kterou zemi mám nejradši. Víte, že já ani nevím? Každá, ve které jsem kdy byla, má něco do sebe. Samozřejmě, že mě to vždycky víc táhlo na západ. Asi komplex člověka z východní strany republiky...Mám ráda velká města, takže vlastně každá země, která má město o více než 1 milionů obyvatel, mě asi určitě zaujme.
Miluju Mnichov. Je to, momentálně, jediné místo v Německu, o kterém vám s jistotou mohu říct, že tam můžu z fleku bydlet. Tohle je samozřejmě způsobeno tím, že tam dlouhých 13 let žil můj dědeček.Mimochodem, kvůli němu mám ráda i Rožnov pod Radhoštěm. V obou městech je kus naší rodinné historie a na to se nezapomíná.
Ráda získávám k místu specifický vztah. Jako malé dítě jsem mámu vždycky upozorňovala - tady se stalo to, a to. A máma trpělivě kývala hlavou. Dneska to neříkám nahlas, jen si vybavím danou vzpomínku a usmívám se. Většinou. Jsou samozřejmě momenty, na které bych raději zapomněla, ostatně jako každý.
Mám ráda ježdění za hranice. A nepočítám do toho Slovensko a Polsko. Asi jim rozumím příliš na to, abych je brala jako kdovíjaké zahraničí. Nicméně pokaždé, když jedu do Německa nebo někam jinam, cítím podivné vzrušení a radost.
Co je velice pozitivní, netrpím na cestovní horečky. Což se například o mých rodičích říct nedá. Na to, kolik toho nacestují oni (a věřte mi, vedle nich sem i se svým kočovným životem florbalistky opravdový looser!), trpí neskutečnými cestovními záškuby. Ať už jedou kamkoli, při jejich odjezdu to vždy vypadá stejně. Něco jako ve filmu "Sám doma x" (číslo si dosaďte, přičemž je to vlastně jedno).
Nemám strach z letání. Naopak, zbožňuju. Člověk se na letišti cítí tak nějak...Důležitěji. Což samozřejmě není pravý důvod toho, proč s létáním nemám problém. Jenom nic nevidím na tom sednout si, připoutat se a koukat z okna na mraky. I když se mi zatím nepodařilo sedět u okna, damn' it!
Občas si říkám, že bych chtěla mít život jako můj strýček. Ten má sbalený malý kufřík pro případ, že bude muset někam na rychlo odletět. Ať budu dělat co budu dělat, tenhle způsob života asi bohužel nikdy nepovedu. Ale chtěla bych to alespoň jednou zažít.
I když, v posledních dnech si často říkám, co všechno mám v Brně a nevzala jsem si to do Frýdku. Takže pocit, že jsem vlastně ničí a nikde, nebo alespoň určitá rozervanost, ta ve mně rozhodně je. A přeju si, aby byla ještě větší.
Za pár dnů jedu objevovat krásy dalšího kousku Země. Těším se. Těším se moc, až si sbalím kufr a nasednu do auta. Těším se, až to tady nechám všechno za sebou, budu běhat v místech, která neznám. Těším se, až budu mluvit anglicky a poznávát nové lidi. Opravdu se těším.
Někdy lituji, že ten florbal hraju. Vrážím do něj spoustu peněz, které bych mohla procestovat. Všechno má svá pro a proti. A všechno souvisí se vším. Takže, kdybych nehrála florbal, neměla bych přátele. Ale taky bych neměla taková nutkání utíkat...Vycestovaná bych byla natolik, že bych ráda pobyla doma. Na druhou stranu, kdybych nehrála florbal, rozhodně bych nemohla mít Furryho. A to by byla větší ztráta, než jsem vůbec ochotna si připustit.
Takže resumé je takové, že mám celý život před sebou a kam mne Osud zanese, tam ho budu žít. Naplno.
A cestovat budu kdyžtak jenom prstem na mapě...
Žádné komentáře:
Okomentovat