Sic erat in fatis

Pídila jsem se po pradůvodu, proč nakonec vždy hledám útěchu v psaném slovu. "Kupodivu" jsem došla k tomu, že jednoduše miluji slova. Zbožňuji tu hravost, to jak jdou poskládat a vyjádřit různé spektrum pocitů. Umím si představit, jak bych namalovala, jak se teď cítím každé ráno a večer. Jen neumím malovat. Svedu to jen popsat. Poskládat slova tak, aby měla smysl, vyjadřovala co nejlépe to, co si představuji. Aby zanechala dojem. Chování člověka také zanechává dojem. Jenže z určitého chování vlastně nevíte, jestli je to skutečně to, co chtěl onen vyjádřit. Co když zrovna tenhle člověk neumí vyjádřit co chce chováním, ale malbou. Jsme tak různí. Něco nás spojuje a také rozděluje. Jsou ovšem obecnosti, které nás propojují. Ale do jaké hloubky a šířky jsme jich každý schopen, to už je zase individuální. Vnímání. Jaké je to vaše vnímání, když v následujících řádcích popíšu, co se odehrává v mém vnitřním světě?

Vzteklá

Sinusoida mé nálady...

Osy jsou jednoduché.

x? Hodiny.

y? Zapnutý facebook(po 9ti dnech).

I know....The answer is 42

Odpověd na základní otázku světa je 42. Odpověd na otázku, kolikrát ještě, je 42...

 

                       42

Nejopakovanější slova

Poslední dva dny opakuji prakticky stále dokola to samé:

Je mi to jedno.

Nemluv o tom.

Nechci o tom mluvit.

Nebudu to rozebírat.

Mám kopr.

Prostě KOPR! 

WAKE ME UP WHEN ....... ENDS

Nedoufám, nepíšu, nečtu, NEOMLOUVÁM SE...


Koukám, kontroluju, čekám, PŘEMÁHÁM SE...

Because it’s bad romance…a taky PÁSMO MYŠLENEK

.....a dost.. Mám doslova plné zuby toho, jak ty zdi kolem mne padají. Mám plné zuby toho vidět všechno jako na dlani a vlastně nic nevědět. Neumím zapomínat. Promiň, neumím. Neumím přestat schovávat se pod stůl, když po mě řvou. Neumím přestat ronit slzy, když nahlas vyslovím to jméno. Neumím zapomínat rychle. Neumím si nevážit těch tří slov, protože vyslovit je bylo ještě těžší, než je pochopit. Neumím na to zapomenout, nemůžu, protože všude mám postavené pomníčky. A tak nezapomínám, babrám se v tom a vím, že za všechno si můžu sama. To já jsem to odstartovala nevinnou větou...

A tak zase píšu. Otevřeně, bez obalu. Vnitřní bolest přenáším na papír, zmatek nahrazují ucelené myšlenky. Nově vytvořená realita v mé hlavě není o nic drsnější než ta, ve které žiju.