Vzteklá

Sinusoida mé nálady...

Osy jsou jednoduché.

x? Hodiny.

y? Zapnutý facebook(po 9ti dnech).

Z hlubokého propadu, kdy mi bylo prakticky pořád jenom špatně(vrcholíc úterním zvracecím maratonem) a mrzela mne sebemenší zmínka jsem ve středu v hodně brzkých hodinách vystoupala se svou sinusoidu až do vzteklého vrcholu.

Nasraně jsem konstatovala, že nechápu. Nechápu sama sebe, nechápu ji a nechápu, proč mi nejde mávnou rukou. Proč jako pubescentní fakan otvírám pokaždé blog a řvu to tady. Asi proto, že doufám, že si to přečte. Že z nějakého důvodu ty mraky opravdu ustoupí a rozsvítí se slunce. Tohle ale není moje moudro...

Já to opravdu nechápu. A nepochopím to asi ještě hodně dlouho. Nepochopím, jak je možné tak rychle hodit všechno za hlavu a dělat, že nic. Ta, co se na to kouká z výšky, má pravdu...Nezbývá než čekat a neponižovat se. V nejlepším případě samozřejmě vůbec nečekat a jít dál, protože to co je teď jasně zračí, jak důležité to všechno bylo. 

Moje spolusedící se snaží seč může. Neustále do mě rypká, vytahuje mě z letargie, bere mi telefon a chce mazat smsky, ať je nečtu pořád dokola. Už je naštvaná i ona.  Naštvaná na mě, že nežiju, ale jenom dýchám a čekám. Na ní, že dělá něco, co nejde vysvětlit. 

No, ale přece :,,Koho to zajímá?!"

 

 Tebe už asi ne.

Stejně nepřestanu křičet...Dokud nedostanu do chci, budu zbytečně řvát jako malý děcko. Zbytečně, protože teď jsi jako ten rodič, co nemá na to, aby dítěti koupilo co chce. Ty na to nemáš a já stejně řvu, protože si myslím, že to si to vyřvu...

A jednou opravdu zařvu nahlas. Už se těším, až to ze sebe dostanu tou hlasitou cestou.

 

Nemáš na to a já na to nemůžu přestat myslet.