Nedoufám, nepíšu, nečtu, NEOMLOUVÁM SE...
Koukám, kontroluju, čekám, PŘEMÁHÁM SE...
A tak všechno se vším. Mou vůli, která je vlastně stejně silná jako nejtenší lidský vlas, udržuje napnutou podpora. Podpora v to, že tentokrát je to jediné možné řešení. Jediné východisko. Jsou hlasy, které mi našeptávají, že dělám správnou věc. Že snad poprvé je má hrdost oprávněná.
A já jsem stále ta samá troska, která se přemáhá. Která dělá všechno proto, aby udržela aspoň ty základní kameny na místě. Aby se snad kdy mohlo ještě na něčem stavět...Stále věřím, protože víra je vlastně to jediné, co můžu mít.
Bije se to ve mě. Hlava nehlava, cit necit, pochopení nepochopení. Víra ve mne se mlátí s tou černou paranoidní myšlenkou. S tím, že i přes mou víru tuším, jak to dopadne. A že to ještě bude bolet. Že se budu cukat ještě dlouho až příjde poslední agonický stah, po kterém to vymizí navždy. Ptám se, bude to vysvobození?
Ale než se tak stane, pokud se tak stane, vím, že budu hlídkovat kolem kamenů, na kterých ještě před pár dny stál krásný dům, barevný a veselý...
Stál tam. Stál na tom místě a na pohled byl krásný. Nádherný, skvostný, velkolepý, obdivovaný. Neuvěřitelný, ale byl. Složený z maličkostí, složený z důvěry a porozumnění. Postavený na nezištnosti. Jenže už nějaký ten čas uvnitř něj chřadly stěny. Veselé zdi pomalu nahlodával zub něčeho stěží pojmenovatelného. Jakoby ta barevnost a hravost přecházela do pochmurné šedi. Jakoby uvnitř začalo něco hnít, odpadávat kusy omítky. Schody, které vedly někam výš, do pater, které měly být přistavěny, se postupně rozpadaly. Z kusů drahého dřeva se stávaly hnilobné destičky nacucané nevyřčenými výčitkami.
A pak najednou spadl. Zbortil se a zůstaly jen kameny...
Chodím kolem nich a hlídkuju. Nenechám si je vzít a mám strach, že se z nich časem stanou zase jenom pomníčky. Že je přidám ke všem těm obojkům, rybám a stavebnicím. Že to stejně dopadne tak jako vždy...
Před pár měsící jsem se seznámila s písničkou, kterou pořádně oceňuji až dnes. Keep breathing.
The storm is coming
But I don't mind
People are dying
I close my blinds
All that I know is I'm breathing now
Nedbám na bouřku, ta venku je malinká, oproti té, která se děje uvnitř mne...Můj život je protkán slovy. Stále v ně věřím, i když mne už tolikrát zklamaly a poslaly jinam, než k radosti. Na tu opačnou stranu.
Teď mi chybí jedna věc. Jediný pohled a vědělo se. Chybí mi ten pravdivý cynismus, který mne udržoval na zemi...Věděla jsem, že ať se stane cokoli, bude to odrazová plocha k něčemu novému. Ale teď není, už není. Už musím sama...
Ještě chvíli budu tápat, než příjdou na to, jak se odrazit od mělkého dna.
Ale co když jsem teď jen v jakémsi mezipatře na cestě ještě níž?
Žádné komentáře:
Okomentovat