"Jsem tady pro tebe. Navždy"

Prý je nejtěžší najít správnou první větu. Já osobně napíšu první větu téměř hned. I když ji pak ještě dvacetkrát předělám, smysl zůstavá stejný. Mnohem větší problém mám s perexem. Jak jste si již mohli všimnout. Například teď plácám páté přes deváté jenom proto, abych zaplnila prázdný prostor a vyplnila mezeru v mezičase zpracování audia a psaní. I'm already cursed.

#17 Proud

Celých 40 minut čekání. Někdo čeká samozřejmě mnohem déle. V podstatě to bylo necelých 40 minut čekání a pak velká úleva a záplava spontánní radosti. Hrdosti. Dokázaly to. Daly první branku. KLUKŮM!

Kreštestové figuríny

Za oním krkolomným počeštěným názvem se skrývá jedna z mých velice oblíbených folkových kapel. V jejich případě mohu opravdu říct, že jsou jakási jistota. Obracím se k nim v noci, přes den, po zápasech i před nimi. Mám je všude. Minimálně jednu písničku. Protože...

Mám plán

Je to pár týdnů, dnů a teď už i hodin, co mě opět potkala otázka:"A co chcete dělat?"

Když jste na gymplu, je to poměrně normální otázka. Po gymplu je z vás totiž jedno velké nic. A jak s oblibou říká jedna moje kamarádka:"nechci skončit v Bille a pípat." Protože, upřímně řečeno, gympl vás s vašimi "vše" znalostmi předurčuje tak k té...pokladně.

Na vysoké škole už je ale takhle otázka dost podivná. I když, ona vlastně míří jinam...

Connected!

Možná jste si toho všimli. Pokud jste mezi mými 450 pokémony, je téměř nulová šance, že vás to minulo.  Jedno slastné tlačítko a vyskočilo mi - CONNECTED.

Premiérová derniéra

Vše je jednou poprvé. První slovo, první krůčky, první polibek, první...

Ve florbale je to první střídání, první bod, první trestné minuty, první výhra, první...

Pro golmana je to první zákrok, první nula, první asistence, první...

derniéra?

Až to skončí, tak se...

Strašně opiju. Z jednoho panáka. Klidně si na sama na sebe vsadím. Protože to tak zákonitě dopadne. Jak jinak, když...

Myslím na...

Nedělala jsem si poznámky. A je to škoda. Kdybych si je dělala, spoustu bych toho teď nevynechávala. Bohužel.

Vybíhala jsem z bytu a myslela jsem na to:

Co se děje za dveřmi...

Nevzpomínám si, že bych někdy děkovala za ráno. Ale tentokrát jsem se otočila ke slunci a děkovala. Děkovala za to, že ta příšerná noc je za mnou.

Zvedla jsem se, abych pepřák a nůž vrátila na své místo.

Nikdy nezačínej, protože neskončím dřív

Titulek i následující perex jsou shodou naprosto náhodně pomačkaných klávesnic, čirou náhodou dávajíc smysluplné věty o ničem. Aneb všechno je možné ve "všechno možné".

A pak, že náhody neexistují.

My fault, my blame. Am I guilty?

Upřímně pochybuji nad tím, jestli tento příspěvek zveřejňovat. Pokud jej čtete, nejspíš zvítězil ten temný hlásek v mé hlavě. Analogicky mi vyskakují otázky, zda je to dobře nebo špatně. Nevím. Já nevím spoustu věcí, i když vypadám, že chci vědět vše a že dokonce vše vím. Jsou oblasti, jsou věci, jsou části, ve kterých se nevyznám. Smířila jsem se s touto nevědomostí a nepátrám.

Tohle je a bude jeden z nejdelších perexů vůbec. Což má jediný důvod. Vysvětlení na úvod. Papír a tužka, respektive blog, se stal mou nedílnou součástí asi tak od 13-14 roku mého života. Psaní je v mém případě jediný ověřený způsob, jak se dostat z deprese, jak se zamyslet a utříbit si myšlenky. Jak si poskládat mozaiku tak, aby věci dávaly smysl. Psát pro mne v určitém směru důkaz, že žiju. A jak žiju. Blog je svým způsobem můj deníček, ale taky prostor pro zveřejnění a podložení názorů. Můj blog je něco, za co jsem připravená se postavit. Bohužel někteří lidé nabyli dojmu, že na každé zveřejněné slovo je třeba se přeptat přímo u zdroje. Čímž mi narušuje určitou auru tohoto místa. Ano, křičím do virtuálního světa kus ze svého soukromí. Milí čtenáři těchto řádků. Jsem ráda za připomínky, jsem ráda za vaše otázky. A ano, je správně, když mé příspěvky vzbuzují otázky. Od toho také lidé píší. Ale někdy má myšlenka zkrátka končí tečkou na konci příspěvku a dál se o ní už nechci bavit nebo ji rozebírat. Zkuste to, prosím, respektovat.

Jak mě algoritmus vyslyšel

Přijela jsem do Brna v úterý večer. Od chvíle, co jsem vypustila Furryho z přenosky, je mistr Yoda neuvěřitelně otravný a umňoukaný. Je prosím naštvaný na celý svět za to, že mu skončila 4měsíční dovolená ve Frýdku. A kdo to nejvíc schytává? JÁ! V pravidelně mám o půl šesté ráno jeho studetý a mokrý čumák někde v obličeji. V tom lepším případě. V tom horším mi rovnou skočí na hlavu. A dnešní ráno nebylo výjimkou.

Wolfmother

Tak si dám jednu vagabundskou píseň a snad už začnu fungovat...

Potvora

Chybí mi. Dnes možná víc, než kdy jindy.

Za tyhle slzy se nestydím

Slzy, které mi kanuly po tváři, když jsem si po pár hodinách konečně připustila k tělu a do mysli, co se stalo, byly naprosto upřímné a nestydím se za ně. Nestydím se za to, že je mi líto třech hokejových gladiátorů. Třech skvělých hráčů, kteří „jenom“ mířili za prací. Nechala jsem po tváři v potemnělé brněnské ulici stékat slzy pro chlapy od rodin, kteří svým nasazením uměli rozjásat celý národ. A teď jej i rozesmutnit.

Ještě jednou o tom pitomci

Dnes jsem včerejší záznam četla znova. A zapochybovala jsem nad tím, jestli vůbec umím psát, když píšu. Pravdou je, že zkrátka nedovedu všechny své myšlenky zcela shrnout mezi řádky. Uklidňuji se tím, že to svede opravdu jen hrstka lidí.

Žluté nebe a pitomec

Sedím si tak pod svým střešním oknem, které naprosto výjimečně není zataženo roletou. Jen a jen proto, že je žluté nebe. Přísahám. Je žluté. Modré, šedé ani žádné jiné. Je prostě žluté, jako je žlutá…třeba citrónová zmrzlina! Nevím, jestli ten déšť, který žluté nebe provází, je kyselý. Ale já bych si jednu kyselou citrónovou zmrzlinu dala.