Nedělala jsem si poznámky. A je to škoda. Kdybych si je dělala, spoustu bych toho teď nevynechávala. Bohužel.
Vybíhala jsem z bytu a myslela jsem na to:
že se nemůžu vracet pro ten banán, který jsem nechala na botníku,
že jsem vlastně hrozně nedochvilný člověk,
že jsem si v té rychlosti a spěchu ke svému tmavému outfitu nazula špatné boty,
že bych se nejradši vrátila k botníku, vzala si ten banán a hlavně si přezula zelené conversky za černé boty jdoucí k tmavému outfitu,
že jsem neměla čekat na tu další odpověď a jít,
že celodenní čekání, až se dostane na net znamená, že pak odpoledne bude jedině hektické,
že mi ujela tramvaj a já musím napsat Větráčkovi, že mám zase zpoždění,
že jsem tak dlouho čekala, až odpoví, že jsem nestačila ani vymyslet další cvičení holčičkám,
že ta paní v tramvaji na mě kouká jako imbecila a nedivím se jí, protože mám k tmavému outfitu křiklavě zelené conversky,
že můj zazračný gymsack budí příliš pozornosti kvůli svémi potisku,
že mi paní hledí přes rameno, když vymýšlím holčičkám cvičení zatímco se pomalu šineme Brnem,
že by mě zajímalo, jak dlouho už zírám na nákres hřiště a klepu si do rytmu k té písničce, kterou teď tak žeru,
že už deset minut stojíme na jedné zastávce a furt se nehýbe,
že už teď mám větší než akademické zpoždění na sraz s Větráčkem a pořád jsem od meeting pointu sakra daleko,
že by se ta tramvaj už mohla sakra pohnout,
že bych mohla přestat klepat nohou do rytmu,
že radši přehodím písničku,
že paní Šalinová taky mohla oznámit dřív, že nemá napětí, protože jsem nemusela sedět uvnitř, ale jít pěšky,
že si v té předposlední zprávě vyžádala moje číslo a řekla, že se ozve,
že na Cejlu je tma i ve dne,
že se neustále přistihuju, jako kontroluju telefon,
že to všechno sepíšu do blogu,
že myslím.
Žádné komentáře:
Okomentovat