My fault, my blame. Am I guilty?

Upřímně pochybuji nad tím, jestli tento příspěvek zveřejňovat. Pokud jej čtete, nejspíš zvítězil ten temný hlásek v mé hlavě. Analogicky mi vyskakují otázky, zda je to dobře nebo špatně. Nevím. Já nevím spoustu věcí, i když vypadám, že chci vědět vše a že dokonce vše vím. Jsou oblasti, jsou věci, jsou části, ve kterých se nevyznám. Smířila jsem se s touto nevědomostí a nepátrám.

Tohle je a bude jeden z nejdelších perexů vůbec. Což má jediný důvod. Vysvětlení na úvod. Papír a tužka, respektive blog, se stal mou nedílnou součástí asi tak od 13-14 roku mého života. Psaní je v mém případě jediný ověřený způsob, jak se dostat z deprese, jak se zamyslet a utříbit si myšlenky. Jak si poskládat mozaiku tak, aby věci dávaly smysl. Psát pro mne v určitém směru důkaz, že žiju. A jak žiju. Blog je svým způsobem můj deníček, ale taky prostor pro zveřejnění a podložení názorů. Můj blog je něco, za co jsem připravená se postavit. Bohužel někteří lidé nabyli dojmu, že na každé zveřejněné slovo je třeba se přeptat přímo u zdroje. Čímž mi narušuje určitou auru tohoto místa. Ano, křičím do virtuálního světa kus ze svého soukromí. Milí čtenáři těchto řádků. Jsem ráda za připomínky, jsem ráda za vaše otázky. A ano, je správně, když mé příspěvky vzbuzují otázky. Od toho také lidé píší. Ale někdy má myšlenka zkrátka končí tečkou na konci příspěvku a dál se o ní už nechci bavit nebo ji rozebírat. Zkuste to, prosím, respektovat.

Nikdy nic nevysvětluj. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti i bez toho neuvěří.

 

Po zkaženém a rozpadnutém vztahu to vypadá prakticky vždycky podle vzorce. Jedna strana vítězí, druhá prohrává. Ve skutečnosti obě strany prohrály. Že jedna víc a druhá míň, je věc momentálně absolutně nepodstatná. To, o čem se chci bavit, je vina.

Vina, kterou si vyčítáme. Vina, kterou si přisuzujeme my, ti z druhé strany. Neustále se za něco obviňujeme, že jsme něco mohli udělat lépe, chovat se jinak. Být lepší, citelnější, obětavější. Být...jací?

Ani všechna láska světa někdy nestačí. Nestačí, když je je protějšek studený a placatý jak kámen. Zvlášť, když je neuvěřitelně povrchní. Ano, lidé jsou povrchní. Všichni jsou. Jinak by si škaredí lidé nebrali jen škaredé lidi. Jinak by si tlustí nebrali prakticky jen tlusté lidi, nebo neobyčejně velké suchary a loosery. Žádná vyumělkovaná hvězdička, žádná holywoodská star si nevezme člověka z ulice. A pokud ano, je té hvězdě lidství bližší, než miliónové kontrakty. To je dle mého úsudku příklad, kdy se lidé nechovají povrchně. Ale jinak, povrchnosti vpřed.

Napadá mne jediné, jací bysme měli být. Možná, ale jenom možná, by stačilo, aby ti druzí, nalezli v sobě kousek lidskosti na úkor oné povrchnosti.

A co ona vina? Je oprávněná? Někdy ano. Ale mnohem častěji je ten druh viny, o kterém píšu, spíše jenom vlastní racionalizací toho, že vztah skončil. Mít v tomhle případě rozum, klást si otázky a postupně se odcizovat nevlastní vině, není špatné. Naopak. Je to krok kupředu.

I pád na držku, je pohyb vpřed. Důležité je nezůstat zarytý rypakem v zemi, ale zvednout se jít dál. Byť jen z čiré odstředivosti. Jednou i tahle náturou fyzická síla pomine a budeme se moci pohybovat sami, volně...a bez viny.