Sedím si tak pod svým střešním oknem, které naprosto výjimečně není zataženo roletou. Jen a jen proto, že je žluté nebe. Přísahám. Je žluté. Modré, šedé ani žádné jiné. Je prostě žluté, jako je žlutá…třeba citrónová zmrzlina! Nevím, jestli ten déšť, který žluté nebe provází, je kyselý. Ale já bych si jednu kyselou citrónovou zmrzlinu dala.
Zabít klín klínem. O to jsem se snažila a nevyšlo to. Ostatně skoro vždycky, když se snažím udělat něco, s čím úplně nesouhlasí mé vnitřní přesvědčení, to neudělám pořádně. A tak jsem se před nějakou tou dobou zasekla na mrtvém bodě a bloudila v bludišti, utíkala a vracela se, narážela do zdi a přesvědčovala se na každé křižovatce, že tentokrát už jsem našla tu ideální cestu.
Sem prachmizerný hráč pokeru a dalších her. Nerada si hraju s lidmi, nerada si hraju s city. Protože nechci, aby se tak někdy někdo zachoval ke mně. A víte co? Tenhle přístup je pěkně na hovno. Je naivní, je od základu úplně špatný. Postavený na tom, že lidé musí být dobří. Že se k sobě musí chovat dobře. Jenže lidé se k sobě dobře nechovají.
Žiju podle sebe. Myslím si, že žiju správně. Že žiju v pravdě a že tu pravdu mám. A že mám práva a že…že jsem našla tak nějak recept na spokojený život.
Nelžu. Lidem prostě neumím lhát. Nechci to umět a tak to nedělám.
Jsem upřímná. Protože je to jednodušší, než si vymýšlet a navíc, je to ta zpropadená pravda.
A když řeknu: „Miluji tě“, je to upřímná, zpropadená pravda a jsem o tom přesvědčená. Neumím se odzamilovat nebo odmilovat za pět minut. Umím se odstřihnout, umím utéct…ale umím se vracet.
Dělám co umím.
Umím pálit mosty, umím zapomínat, umím odpouštět a umím dělat věci tak, abych neubližovala lidem. A je to na hovno.
Protože jsou lidé, kteří umí zapálit most a v půlce ten oheň uhasit, umí připomínat i zapomínat, když se jim to hodí, umí se chovat tak, že ubližují. A ti jsou šťastní.
A já sedím pod střešním oknem, koukám na žluté nebe a toho pitomce na modrém podkladě, který mi už pár dní ustavičně připomíná, co se dělo loni. Nechci si to připomínat. Ale ten pitomec to umí a tak to dělá. Protože každý máme svůj algoritmus, podle kterého děláme, co umíme.
Mám talent.
Umím psát a tak píšu.
Mám talent.
Umím si zvolit cíl a tak za ním jdu.
Mám talent.
Umím pozorovat a tak koukám na žluté nebe.
Mám talent.
Umím být sama sebou a tak žiju.
Máš talent. A co umíš ty?
Žádné komentáře:
Okomentovat