"Jsem tady pro tebe. Navždy"

Prý je nejtěžší najít správnou první větu. Já osobně napíšu první větu téměř hned. I když ji pak ještě dvacetkrát předělám, smysl zůstavá stejný. Mnohem větší problém mám s perexem. Jak jste si již mohli všimnout. Například teď plácám páté přes deváté jenom proto, abych zaplnila prázdný prostor a vyplnila mezeru v mezičase zpracování audia a psaní. I'm already cursed.

Navždy je krásné slovo. Skrývá se v něm tolik romantiky. Je plné šťastných příslibů. Je naplněno nadějí a jistotou. Být tady pro někoho navždy je...

Nemožné. Pro mne je důležitější všechen čas světa. Nic víc, nic míň. A ani nic mezi tím.

Myslím a vím, že jsem jednou a na delší časový úsek, než se dá definovat či popsat slovy, ztratila přítele. Člověka, se kterým jsem toho měla moc společného, kterému jsem naslouchala a který pro mne byl jistotou v určitém slova smyslu.

Člověka, jemuž jsem dlouhou dobu psala vždy okolo 7:40...Člověka, který mi ublížil a já doufala, že se vrátí. Doufat znamená věřit. Když v něco hodně věříte, prostě se to stane. Taková je síla vesmíru. A tak se to stalo...

Jenže z našich vzdálených životů se staly vzdálené světy. Z jistoty se stala zkostnatělá rutina, kterou doprovázelo oprávněné rozčílení, že věci nejsou tak nějak jinak. Ale nikdo nevěděl jak.

"Jsem tady pro tebe. Navždy"

Jenže já v to slovo nevěřím. A už nevěřím v tebe. A ty ve mě. A tak nevěříme a vesmír nepomáhá.

Obě žijeme své vzdálené životy a světy, které se zase na své dráze jednou protnou. A do té doby já budu ve svém světě plném lidí, kteří mne nechápu a jsou zlí. Plném zvláštních nálad i upřímné radosti. Plné pocitu, že jsem dospělejší než si myslíte. A že se za své chyby nestydím, jen je nazývám zkušenostmi a to lidi nutí říkat, že jsem intelektuálka a snažím se být děsně nad věcí. Kdybych byla nad věcí, tak se nervu. Kdybych byla nad věcí, tak se nemám potřebu neustále obhajovat, ale mávnu rukou a budu si žít svou pravdu. Den za dnem, jak se sluší a patří.

Ale já jsem jenom člověk s nalomenou vírou, znovuztracený solitér. Člověk, co ví tak nějak od všeho něco a nikdy nic pořádně, co rád diskutuje a říká své názory. Jsem člověk, co bude mít připravené rameno i radu, když ho bude potřeba. Jen tu pro nikoho nebude navždy. Protože být ze dne na den v případě potřeby, je zkrátka lepší. I když optikou momentální chvíle, rozpoložení a okolí.

Já jsem zkrátka a jenom

sofistikované děvče, co nebojí se sněhu ani deště.