Původně jsem něco jen tak napsala na Twitter. Přišlo mi to o půl třetí ráno jako dobré shrnutí dne. Myšlenka se mi v hlavě, naprosto tradičně, rozvinula. A tak to zde rozvedu.
Sedím v pyžamu a přemítám, kolik jsem toho za 3 dny viděla z Bolky...S jistotou mohu říct jediné - halu, hotel a mapu. Je půl třetí ráno a za pár hodin začne další kolotoč, ve kterém stihnu 1000x vylézt 140 schodů, napsat několik článků a natočit minimálně 4 rozhovory. Z Mladé Boleslavi, kde se teď nacházím, jsem viděla jen halu, hotel a mapu. Mapu proto, že jsem navigovala Jirku na halu cestou z Prahy, kde byla zácpa a mě se něchtělo nečinně sedět v autě a čekat, až se to laskavě uvolní. Já se krucinál těšila na to, až se začnu naplňovat. A tak jsem ho navigovala kotěhůlkama do Bolky. Dojeli jsme. Umím opravit pračku, uvařit skvělé jídlo, vyměnit žárovku, orientuji se v mapě a více než dobře supluju navigaci. A ještě ke všemu jsem ta intelektuálka, že ano...
Za mnou další šílený den, napráskaný běháním po schodech, chlastáním neskutečného množství #kafekafekafe, rozhovory, reportáže...a zklamání! Příšerná deprese z toho, že jsem přišla o zvuk k video-interview století. Na truc jsem sežrala všechnu čokoládu v hale. Stává se to, že jo. Prostě blbá technika, neuděláš nic. Jen pokrčíš rameny a v kamrlíku smutníš, depresíš a chlemtáš #kafekafekafe. Dneska mě vlastně zradila technika hned dvakrát. Pff...To je asi technická pomsta za smrt jejího inovátora. Díky pěkně. Stává se to, že díky vrtošivé technice přijdeš o napájecí zdroj k netbooku, že příjdeš o zvuk k nejlepšímu rozhovoru, který si doposud natočila. Ale takový je život novináře. Něco se povede, něco vyjde a něco se zkrátka pokazí. Tak se to zkazilo. Podělala jsem včera i jeden kraťas, takže si ze mě všichni ve vedení turnaje dělají legraci, ale beru to. Je to prostě daň za to, že něco se naopak povede tak, že vám gratulují i lidé z mezinárodní federace. Že vám píšou lidé, kteří se vám léta letoucí neozvali, že vás slyšeli ve videu na YT, že četli váš článek a že byl vážně dobrej.
Čas jít spát. Půl třetí, to už toho moc nenaskriptuju, nenavymýšlím. Jenom bych chtěla dodat, že i přes dílčí zklamání je tohle přesně to, jak si představuju svůj život. Jak řekl kamarád "Je tě vidět i slyšet. Jsem rád, že jdeš, za čím si vždycky chtěla". Mé životní štěstí nespočívá v tom, že mám kliku. Ani v tom, že bych vedle sebe měla něco/někoho, kdo za mě něco udělá. Není to o tom, že bych čekala, až si mě TO štěstí najde. Já si svoje štěstí vyrábím sama. A to mi dává důvod být na sebe hrdá. Jdu za svým snem, jdu za svým cílem. Důležité je, že jen nekecám,ale já to i DĚLÁM! Takže shrnutí -> #Ilovemylife Good night, buddies!
Jsem na sebe hrdá a mám proč. Protože mně nikdo sny neplní. Já si je plním sama.
:) jsem za Tebe moooc ráda :)
OdpovědětVymazat