Sedím, klapu do notebooku a po očku sleduju hodiny v pravém dolním rohu. Čas si žije vlastním životem. Takovým, že nás ovlivňuje. S nadějí vzhlížíme k zítřkům, že snad budou lepší, než nepovedené včerejšky.
Já, v posledních desítkách dnů, jsem k času hleděla s vděkem, že jde kupředu. Necoural se. Běžel svým tempem, který mi vyhovoval. Dával mi prostor k přemýšlení, dával mi prostor k zamyšlení. Měla jsem sto dní. Jsem ve finále. Jsem v cílové rovince, kráčím s hlavou vzhůru.
"Just be yourself"
V uplynulých desítkách dnů ta otázka padla rozhodně více než stokrát. „Proč nepiješ?“ a nebo „Vážně si nedáš s náma pivo?“
Na tu první jsem vždy měla připravenou odpověď: „Je to výzva. Prostě jsem si řekla.“ Jen tak jsem si neřekla. Nevstala jsem se ze dne na den a řekla si:“Wow, tak teď 100 dní nebudu pít a překonám se.“
Ne.
Ať jsem více či méně praktikující křesťan, či spíše člověk s křesťanskou výchovou, mám jaké si hodnoty touto vírou vštípené. Jako například to, že za nějaký prohřešek následuje trest. Třináctého a čtrnáctého května jsem se ztratila. Ztratila jsme úctu sama sobě, zpronevěřila jsem se svým pravidlům, svému já. Zhnusila jsem se sama sobě. Jenže mi to všechno docházelo až časem. Až postupem několika týdnů mi došlo, jak moc jsem sama sobě ublížila. A ať jsem hledala východisko, nemohla jsem se vymotat. Nešlo to. Neměla jsem se k čemu upnout. To uvnitř mne prohnilo do morku a to, k čemu jsem upnutá být chtěla, mi ubližovalo ještě víc. Nechala jsem se, protože jsem si myslela, že je to cesta. Nebyla.
Došlo mi to až časem. A došlo mi, že abych nalezla sama sebe, abych našla svou úctu a sebevědomí, abych se mohla znovu probudit a myslet na své věci, musela jsem začít od podlahy stavět na nečem pevném. Takže ode dna.
Když uděláte něco špatného, vyzpovídáte se, dostanete rozhřešení a jako pokání třeba několik motliteb.
Zpovídala jsem se blogu, rozhřešení mi dal čas a jako pokání jsem sama sobě stanovila 100dnů bez alkoholu, protože jsme usoudila, že především on je na vině, že jsem na sobě nechala dopustit takových zlých věcí.
Své pokání jsem úderem půlnoci dokonala. V lednici se mi chladí Radegast, zlatavý mok mého domova. Ani ty dvě plechovky mi samozřejmě nenahradí ty litry, které jsem mohla vypít na letních turnajích, na párty s přáteli, na grilovačkách, na rozlučkách a oslavách narozenin. Stejně jako mi 100 dnů střízlivosti nenahradilo rok ztraceného já.
Tak či onak, byla to zkušenost. A i přes rozporuplné pocity si odnáším zkušenost k nezaplacení.
Protože vlastní chyby, ty nazýváme zkušenostmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat