Přiznávám se (bacha, nic špatného jsem neudělala). Přiznávám se, že opravdu jsem nostalgická osoba. Natolik nostalgická, že se toulám noční Prahou se sluchátky na uších a bloudím kolem míst, která jsou pro mou osobní historii důležitá. Přiznávám se k nostalgickému vzpomínání a k nostalgickým náladám. A k tomu, že jednotlivé části mojí výzbroje mají jméno a vždy na ně budu nostalgicky vzpomínat.
Tenhle výjezdový víkend byl specifický. Z týmového hlediska ani tolik ne, až na páteční večer probíhala zcela běžná příprava na extraligové zápasy, jako kterýkoli jiný týden v sezóně. Výjimečný byl fakt, že tentokrát jsem jela do Prahy s tím, že s týmem nestrávím všechen volný čas mezi zápasy, ale budu ho věnovat vzácné návštěvě z dalekých krajin. Převelice ráda, samozřejmě. Protože jsem ráda, když mě někdo několik hodin v kuse stírá a opakuje:“Dyro, k věci.“
V sobotu večer mne poprvé přepadla nostalgie. Nejprve v retro stylu, pak v džédéčkovém humusu, kde se opravdu absolutně nic nezměnilo. Splnila jsem si společenskou povinnost zase na nějakou dobu dopředu, už tam zase nějakou dobu nemusím. Hurá. O tyhle místa ale tolik nešla. Život je o lidech. Na těch záleží a s těma bylo fajn. I když netekla teplá voda a varné konvice došly. Nemožné? Všechno je možné, věřte.
Je třeba možné, že vypínáte iPod právě ve chvíli, kdy se za vámi zavírají dveře na chodbu, vy oslněni světlem z displeje jdete vyloženě po paměti a věříte, že už máte odbočit. Je možné, že pak v plné rychlosti rozhodného kroku jednadvacetiletého tvora vpálíte nosem přímo do zdi. Je nemožné prorazit hlavou zeď. Ale je možné, že zvuk doprovázející náraz vyděsí spoluhráčky natolik, že až do rozbřesku i přes plný močový měchýř nevylezou strachy z postele. A vám do té doby oteče nos a objeví se tečka (čtěte šrám). Mám svůj iPod ráda, ale za tohle může on. A taky ta fotobuňka, která nereagovala na můj rozhodný pohyb a nerožla světla v chodbě.
A teď, už zase zpátky v Brně nad otevřenou reportáží a přípravou nostalgické „doma-doma“ večeře, si ohmatávám své modřinami vyzbrojené kolena. Předposlední kousek výzbroje, který má vítkovickou historii, se zřejmě rozloučí se svou aktivní kariérou. Vypadá to, že musím přestat odkládat návštěvu obchodu za účelem koupě nových kolenních chráničů. Takhle už to dál nejde. Nemůžu vypadat jak flekatý koberec. A tak, s nostalgickým leskem v očích dávám sbohem svým Canadien chráničům, které toho se mnou tolik prožily. Ověnčené dobou bronzovou poputují velice brzo k ostatním serepetičkám symbolizující období vítkovické radosti.
Zdá se, že zbydou už jen Sršničky. A ty čekají jen na to, až si objednám z USA jejich nástupkyně. Z rodu Nike. Vysvětlení je jednoduché. Protože je krucinál v ČR nikdo jiný mít nebude. Můj život je přece o jediném. Být originál.
S nostalgií.
Žádné komentáře:
Okomentovat