Na bojišti

Prvně jsem myslela, že se dostanu k napsání sumáře z uplynulého týdne, který byl...skvělostně skvělý. Jenže pak jsem se díky jedné písničce dostala k tomu, že vlastně se mi v hlavě v průběhu týdne zrodilo TO vysvětlení všeho. Jsem zkrátka na bojišti.

Jsem přirozeně soutěživá. Nejednou jsem supěla vzteky na své svěřenkyně, které se necpaly do první řady, které nervózně postávaly v rohu a vpíjely se do podlahy. Doslova mě to drásalo zevnitř, že jsou tak ignorantní vůči výzvám, které jim nabízím. Které stojí přímo před nima.

Já se vždycky cpala dopředu. Všude jsem chtěla být první. Blokovala jsem psy, když jsem se vracela z procházek, protože prostě já musela být první nahoře v bytě. S bráchou jsem od mala soutěžila o tu malou pozornost rodičů, kterou nám byli schopni darovat pod vlivem velkého množství práce. Jediné místo, ve kterém jsem rezignovala na nějakou soutěživost a touhu být první, byly výsledky ve škole. Velice brzo jsem pochopila, že nejlepší nebudu a tak jsem se spokojila s tím, že jsem vynikala v něčem dílčím natolik, že jsem byla vychválena a vynesena do nebes. Hádejte, co to asi tak mohlo být. V antisportovní třídě to kromě veškerých disciplín sportu bylo...? Asi je vám jasno. S bráchou, když se jednou za čas potkáme doma-doma, ještě pořád soutěžíme. Tentokrát o klíče od auta. Kdo je uzme první, řídí. Můj bratr, voják, je na tom dost dobře fyzicky. Ovšem bez pardonu jej doháním k šílenství svou vynalézavostí, jak se ke klíčkům dostat, aniž by si všiml, že k nim vůbec podnikám cestu. Většinou to stejně skončí tak, že on řídí tam a já zpět. Ale naše boje o klíčky jsou legendární (poražený většinou prská až do místa přesunu a máma se celou dobu vyřehtává na místě spolujezdce).

Všechno je pro mě výzva dokázat, že jsem lepší. Že něco svedu líp.

Aniž bych si to uvědomovala, nedobrovolně jsem se ocitla na válečné stezce s člověkem, který má podobný problém. Až na to, že dle mého názoru je vojákem pod mou úroveň, že je bojovník, kterého bych bez mrknutí oka mohla smáznout. Jenže mám jeden problém - mám až příliš mnoho soucitu a pochopení. Mám ženskou empatii, která teď není na místě. A jsem člověk privilegovaných vztahů, který nerad zapomíná na to dobré. Takže teď musím poslouchat ty samé otázky a zcela jednoduché soudy o situaci, o které neví nikdo nic a všichni všechno. Nikdo neví, jaké to je být v mé kůži bojovníka prahnoucího po pomstě (čímž si situaci sama ztěžuji) a jaké to je být v roli člověka, který má být zároveň nad věcí. Ten rozpor mé osobnosti je nepochopitelný, ale je tam. Je tam a tak jsem v situaci na bojišti, kdy chci konečně odejít, místo toho se ale neustále vracím a...příjmám rány, protože na druhé straně se zběsile šermuje arzenálem zbraní, kdežto já v těchhle situacích přecházím do módu "nad věcí neschopna bojovné reakce". A pak prosím poslouchám otázky: "Kdo to krucinál je za člověka? Proč se furt do všeho sere? Proč ti nedá pokoj?" a při trpělivém vysvětlení, že zkrátka nevím, jak z toho odejít, aniž bych uznala porážku poslouchám: "Takže ty do sebe necháváš kopat? A kdo si do tebe jako může ještě kopnout? Ty snad nemáš dost hrdosti?"

No nemám. Nemám dost hrdosti, protože kdybych jí měla, s prominutím bych se vysrala na veškerou mou ješitnost, jednou provždy jedním klikem zmizela z bojiště. Pokaždé, když se vytočím do běla a chci se pustit do boje, si řeknu:" Já tady tuhle bitvu nervů neprohraju, rozumíš? Já ne. Kopej, kousej, snaž se. Bojuj a dál ze sebe dělej toho borce. Čím dál tím víc budeš vypadat uboze."  Ano, to je moje chabá taktika, jak tuhle bitvu vyhrát. Neutéct, příjmat rány jednu za druhou a věřit, že lidi kolem konečně pochopí, o co mi jde.

"Who honors those I love with the very life I live?

Who sends monsters to kill me and at the same time sings that I'll never die? Who teaches me what's real and how to laugh at lies?
Who decides why I live and what I'll die to defend?
Who chains me?
And who holds the key that can set me free?
It's me. I have all the weapons I need.
Now fight."

Celý život jsem na bojišti. Není nic jako neutrální zóna...

"Everyone has an angel. A guardian who watches over us. We can't know what form they'll take. One day, old man. Next day, little girl.But don't let appearances fool you.They can be as fierce as any dragon.Yet they're not here to fight our battles but to whisper from our heart reminding that it's us. It's every one of us who holds the power over the worlds we create."

Ptáte se, kdy teda vyhraju? Až ten slaboučký voják bijící se do prsou na druhé straně barikády pochopí a uzná fakt, že jsem lepší člověk...Mým dílčím vítězstvím je fakt, že už to pochopili ti, na kterých druhé straně barikády docela záleží.

Ať počítám jak počítám, czuję się trochę punktów dla D.