Bez moudrosti nejdřív pojdeš

Moudra. Myšlenky. Pravdy a domněnky.

I got it!

Vymyslela jsem to. Vymyslela, protože jsem prostě koumavá žena. Důvtipná. Dobře, samochvála…to je takový problém…příjemně řešitelný. Zjevně neřešitelný problém jsem ovšem vyřešila.

Nejsem moc hádankový typ, z hlavolamů se mi točí hlava. Psaní mezi řádky? Zbožňuju. Ale obávám se, že až příliš moc přátel tak nějak ví, co tím myslím/myslíme. A to není příliš dobře. Nechci, aby každý četl věci, které jsou opravdu jen mezi námi.

Keep moving

Nesnášela jsem letní přípravu. Ostatně jako každý (jediná výjimka je Pepka, ale ta je mimozemšťan). Štěstím v neštěstí se mi vlastně každý rok dařilo vyhýbat se delším trasám...ano, správně. Dařilo. Minulý čas.

Prapůvodně...

Prapůvodně jsem chtěla, měla a taky stále mám, jiné úmysly s dnešním příspěvkem. Ovšemže bych to nebyla já, kdyby se nenalezlo nějaké ALE...

Neprohraj poučení

Bude to dlouhý perex. LWC, J.Č. i Burgrking by mě za takovej perex pověsili za uši do průvanu. A ten titulek? Ten titulek by se zařadil po bok hluchoněmého chlapce, který o svém únosu stále mlčí. Ale tenhle titulek je důležitý. Minulý příspěvek začínal: "Když prohráváš...", záměrně jsem jej nedokončila. S tím dnešním příspěvkem je to kompletní. Takže shrneme-li to:"Když prohráváš, neprohraj poučení"

Tak a teď, proč ten perex bude dlouhý. Říkala jsem ti, že můžeš tu tvou trému shodit tak, že si v tom "nabitém" sále plném hlav představíš jediného diváka. Toho, pro kterého celé to divadlo budeš hrát...Není to z mé hlavy. Protože já si obecenstvo nikdy nevcucnu do jediného diváka. A i když vím, že to vidíš a že to čteš, nepředstavuji si, že si to čteš. Nepíšu to pro tebe, píšu, protože musím. Protože psát bylo vždycky to jediné, co mě dokázalo přinutit, co mi dovolilo cítit se normálně. Cítit se v pořádku, v celku. Píšu, protože to je můj generální všelék. A i když to čteš a já píšu o tobě, není to primárně pro tebe. Papír a kyberprostor snese všechno. I mě.

Když prohráváš...

Kde jsou ty časy, kdy jsem se děsně litovala. Kdy mi bylo 15, 16, 17 a učila jsem se psát*. Kdy jsem za každou větu dávala smajlík a cítila se děsně důležitě, že mám vlastní blog. Jsou dávno pryč.

Nerada to říkám, ale přibylo mi vrásek. A co mi přibylo jizev... V šestnácti jsem měla hrdě nosila triko "I'm choleric, explosive hazard". Teď je někde hluboko ve skříni a doufám, že časem se na něj dostane řada coby nové hadry. Nejsem cholerik. Ne mimo mantinely. Zklidnila jsem se...Bohudík a nebo bohužel?

*jakože psát - psát. Ne poskládat písmenka, ale vytvořit něco s hlavou a patou.

Insomnia

Hledám, co mě vykoupí. Hledám písničku, úkol, příběh či poslání, které mě vykoupí. Které si mě na tržišti zoufalosti vezme pod svá ochranná křídla, a já mu samou oddaností věnuji veškerou pozornost po dobu své dlouhé noci.

Hledám vykoupení. Hledám vykoupení a nabízím vše, co mám. Nabízím vše hmotné i duševní bohatství, nabízím cokoli. Jenom prosím, ať je to rychle.

Všechnu slávu, sílu, čest a lásku...

Následující řádek je věnováním, vzdáním holdu...veřejným i soukromým poděkováním.

Sort of ... sorrow

All about me.

Melancholická melodramata

Vřele doporučuji, vlastně přikazuji, při čtení pustit tohle...