Bude to dlouhý perex. LWC, J.Č. i Burgrking by mě za takovej perex pověsili za uši do průvanu. A ten titulek? Ten titulek by se zařadil po bok hluchoněmého chlapce, který o svém únosu stále mlčí. Ale tenhle titulek je důležitý. Minulý příspěvek začínal: "Když prohráváš...", záměrně jsem jej nedokončila. S tím dnešním příspěvkem je to kompletní. Takže shrneme-li to:"Když prohráváš, neprohraj poučení"
Tak a teď, proč ten perex bude dlouhý. Říkala jsem ti, že můžeš tu tvou trému shodit tak, že si v tom "nabitém" sále plném hlav představíš jediného diváka. Toho, pro kterého celé to divadlo budeš hrát...Není to z mé hlavy. Protože já si obecenstvo nikdy nevcucnu do jediného diváka. A i když vím, že to vidíš a že to čteš, nepředstavuji si, že si to čteš. Nepíšu to pro tebe, píšu, protože musím. Protože psát bylo vždycky to jediné, co mě dokázalo přinutit, co mi dovolilo cítit se normálně. Cítit se v pořádku, v celku. Píšu, protože to je můj generální všelék. A i když to čteš a já píšu o tobě, není to primárně pro tebe. Papír a kyberprostor snese všechno. I mě.
Musela jsem se zamyslet. Ležela jsem v posteli a utíkala před paprsky slunce. Musí svítat tak brzo? Furry ležel pod peřinou a špinil mi další bílé triko na spaní. A popotahoval, protože má rýmu. Už zase to na něj leze a já mu každý ráno a večer musím připravovat tu smradlavou aminokyselinu, kterou dostává s granulema. Jinak by za chvíli přestal jíst úplně, protože u rýmy by to neskončilo. Ale to nebylo to, nad čím jsem přemýšlela.
"I JUST WANT TO KNOW WHO I AM…
Kdo jsi ty, to už vím. Vím, že jsi. A znám každičký koutek tebe. Znám tě a ty se tak ráda vracíš a necháváš dveře otevřené, protože se vždy z ničeho nic vytratíš, když to nečekám. Chci vědět kdo jsem já, když to dovolím."
Tahle pasáž nebyla na tebe. A není to výmluva. Nápověda byla o pár řádků níž. Ale tys to vztáhla na sebe. Vlastně když jsem to po sobě druhý den ráno četla, došlo mi, že když to budeš číst, tak to vztáhneš na sebe. Psala jsem o Bolesti. Známe se moc dobře. Ona mě zná líp než já sama. Ale já ji už mám za ty roky taky dobře přečtenou. Jen nikdy nedokážu odhadnout, kdy proklouzne otevřenými dveřmi pryč.
Přesto, když už jsem u toho, že jsem si teď jistá, že tenhle článek není tak moc pro mě a kvůli mě, ale pro tebe, tak ti odpovím. Odpovím ti na otázku, kdo jsem...
Jsem ta, co...
nezná kytky a chcípl by jí i kaktus,
kouká první na text písně, než si ji zamiluje nebo odvrhne,
má pubertu už za sebou a na to období vzpomíná jen proto, že bylo díky vlastní blbosti tak poučné,
má kolem sebe nepořádek snad už jen z principu,
má věci, o kterých nemluví,
vaří, protože ji to baví a i když se u toho téměř vždy spálí,
věří v Osud a jeho záměry,
už dávno ví, že pro štěstí se musí něco obětovat,
věří ve svůj úsudek a tak strašně nerada se mýlí,
ti nechává poslední slovo, protože si něm potrpíš,
tě nechá stěžovat si i na malou třísku a shovívavě předstírá, že na tom stojí svět,
ti ustoupí, protože seš paličatá až na půdu,
ti nevysvětlí, proč to tak je,
to všechno okolo bere jako nezbytné zlo, i když bolí...protože když to bolí, tak to je.
Když už to teď víš a já vím, že víš, tak víš, co máš udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat