Následující řádek je věnováním, vzdáním holdu...veřejným i soukromým poděkováním.
Moje oblíbená knížka zhruba ve věku 10-14 let (Muž se srdcem kovboje,Jack Schaefer) pro mne znamenala svého času opravdu dost. Byla to kniha, kterou jsem si nesčetněkrát četla pořád dokola (asi to bylo tím, že jsme v té době měli přístup na počítač jen 60 minut denně, na internetu 15 minut/aneb díky za modemové připojení). Díky tomu se mi do hlavy i do srdce nesmazatelně vryla slova: "Nemám nikoho a nemám nic" ve chvíli, kdy byl hlavní hrdina Monty Walsh opravdu v tom největším psychickém svrabu, opuštěn, zlomen. A ta slova mají poté i pokračování "Něco se v něm však vzepřelo"
Ve mne se nic vzpírat nemusí. Já díky téhle knize už dávno vím, že se můžu cítit osamocená, ale nejsem sama. Nikdy jsem nebyla. Nebyla jsem sama, protože tu pro mě vždy byli v těch nejtěžších chvílích.
Amálka, Tonička, Furry...Já vím, že bych měla říkat, že tu pro mě vždy mimo jiné byli přátelé, rodina. Ale nikdy ne tak, jako ty němé tváře, které přišly bezostyšně s pohledem plným pochopení, laskavé a oddané lásky. V těch největších sračkách na ně bylo spolehnutí, jakého člověk nikdy nedokáže vyvinutou, ať se snaží sebevíc.
Když jsem ulehla do postele, Furry se loudal po prázdném bytě. Jen co jsem se přikryla, už ležel vedle mne a vložil mi packu do dlaní. Nedělá to často, ale jakoby včera věděl, že je důvod dám mi najevo, že je tu se mnou. Měla jsem pak najednou pocit zvláštní lehkosti bytí, jakoby všechno, co se stalo, míň bolelo. Jakobych nacházela ztracenou tvář, jakoby se mi vracely kousky sebeúcty. Jakoby se ten na cucky rozervaný člověk začal kousek po kousku zase dostávat do původní předlohy. Už nikdy nebude původní, nikdy. Ale důležité je, aby nějaký byl. A on bude.
Díky Furrymu jsem při dlouhém usínání měla nezaměnitelný pocit soudržnosti, partnerství. Ne pán a pes. Ne panička a kočka. Ale partneři. Já a on jsme partneři. Stali jsme se jimi ve chvíli, kdy byl vážně nemocný a já se nevzdala. Já se ho nevzdala, nevzdala jsem jeho život pro to, že ta nemoc s ním bude už dokonce. Nevzdala jsem se ho, ani proto jak vypadá. Každičké ráno jsem mu mixovala jídlo a léky, krmila ho stříkačkou, protože já se nevzdala. A on to nevzdal taky, stal se mým partnerem v boji proti něčemu, co s náma bude do konce. V tomhle partnerství vznikla láska a vzájemná úcta.
Když jsem včera večer usínala s jeho packou v mé dlani, zašeptala jsem mu ucha něco, co jsem si měla uvědomit dřív.
"Kdo nemá úctu k tobě, nemůžu ji mít ani já"
Žádné komentáře:
Okomentovat