Když prohráváš...

Kde jsou ty časy, kdy jsem se děsně litovala. Kdy mi bylo 15, 16, 17 a učila jsem se psát*. Kdy jsem za každou větu dávala smajlík a cítila se děsně důležitě, že mám vlastní blog. Jsou dávno pryč.

Nerada to říkám, ale přibylo mi vrásek. A co mi přibylo jizev... V šestnácti jsem měla hrdě nosila triko "I'm choleric, explosive hazard". Teď je někde hluboko ve skříni a doufám, že časem se na něj dostane řada coby nové hadry. Nejsem cholerik. Ne mimo mantinely. Zklidnila jsem se...Bohudík a nebo bohužel?

*jakože psát - psát. Ne poskládat písmenka, ale vytvořit něco s hlavou a patou.

Prý jsem hodný a vlastně skvělý člověk. Nebyla jsem. Bývala jsem parchant jako každej v mém věku. Jako každý v mé situaci.

Bývala jsem sobec. V sedmnácti jsem byla sobec na druhou, když jsem nebrala ohledy a vmetla mámě do tváře, že jsem na holky. Náš vztah to nenávratně poškodilo a myslím, že bude trvat ještě dlouho, než k sobě nalezneme...cestu, důvěru? Nevím, jak to nazvat. Máme se rády, jedna druhé si vážíme. Hodně toho společně probíráme. Ale nikdy ne to, jestli s někým jsem. Jestli jsem zamilovaná, zklamaná, zlomená, zničená...Chtěla bych říct své mámě, že ta holka na opačné straně republiky je vážně jenom hodně dobrá kamarádka, která ví o každém mém pohybu. Chtěla bych ji říct, že ta holka kousek od Plzně, co má dvojče a hodně o ni mluvím já i Proki, mi vrazila do života, když jsem na to neměla čas, pomyšlení. A že kvůli ní mám pocit, jakobych se vracela o několik let zpět, kdy jsem prožívala pocity rozervanosti, nevědomí, prolínání svých různých světů, rychlých soudů o všem a o všech. Že je to člověk, o kterého se toužím postarat a nemůžu. A tohle mami, prostě nevíš. Proč nejezdím domů? Protože radši sednu a vydám se na opačnou stranu. Přestože vím, že návrat do Brna bude bolet. Ne zrovna proto, že loučení je těžké. Ale protože vždycky to mláďě vyvede něco, co bolí. A já pak ještě několik dnů chodím jak tělo bez duše a vysmívám se sobě v zrcadle, že tohle všechno podstupuji.

Ptali se mě, jestli nelituju. Čeho? Že jsem ji poznala? Už mi není 15, 16, 17, abych se litovala. Nelituji. Je to další zkušenost, je to další možnost poučit se. I když někdy...někdy vážně přemýšlím nad tím jaké to bylo, když jsem ji neznala. Jak jsem dlouho byla "sama". Jak jsem byla vždycky víc přítel pro všechny, kdo něco chtěli, jak jsem byla amatérský novinář, jak jsem byla...jiná. Jak mi záleželo jen na tom, aby to, co vydám, četlo hodně lidí, hodně to komentovali, aby o tom mluvili. Aby se mě ptali. Aby se vraceli na web, aby mi zvonil telefon, protože vydaný článek někoho zvedl ze židle. Moje jediná starost byla odvést dobrou práci v brankovišti, zajít pro brášku do školy a nakrmit zvířata. A napsat Lů, že tohle všechno mě hrozně nudí, že potřebuju změnu. A vzhlížela na to, až se přestěhuju do Brna za studiem, až budu samostatná. A teď jsem. Změnilo mě to. Den co den si ověřuji teorii z těch mladých let, že co si člověk neudělá sám, to nemá. Nikdo za mnou nestojí, jestli to, co dělám, dělám dobře, správně, polovičatě nebo naplno. Slovo zodpovědnost zase nabrala jiného rozměru. Jenže ještě předtím, než k té životní změně došlo, mi vrazilo pískle do života. Nečekaně. Na párty, na kterou jsem se těšila kvůli mravenčicím, kvůli poslednímu zátahu jako členky Vítek. To poslední, pro co jsem na párty šla, bylo něčí číslo, vyražený dech a krásné vzpomínky na svítání. A pak přišlo stěhování a...já to pískle mám prostě spojené s tou životní změnou a vzdát se přesvědčení, že to téhle epochy patří, jen tak nepůjde.

Já se nevzdávám. Ani když mi bylo 15, 16, 17 jsem to nedělala ráda. Neutíkala jsem z boje a neuhla jsem nikdy před žádnou ranou. Naučila jsem se rány příjmat, s pokorou a shovívavostí. Snesu hodně, mám přece ráda hrochy a ti mají silnou kůži.

V předmětu diskuze dnes ovšem není moje nevzdávání se nebo moje důvěryhodnost. Nebo jestli za to všechno stojí, nebo jestli lituji. Otázkou je, co vlastně v tom cizím životě znamenám já.