Vymyslela jsem to. Vymyslela, protože jsem prostě koumavá žena. Důvtipná. Dobře, samochvála…to je takový problém…příjemně řešitelný. Zjevně neřešitelný problém jsem ovšem vyřešila.
Nejsem moc hádankový typ, z hlavolamů se mi točí hlava. Psaní mezi řádky? Zbožňuju. Ale obávám se, že až příliš moc přátel tak nějak ví, co tím myslím/myslíme. A to není příliš dobře. Nechci, aby každý četl věci, které jsou opravdu jen mezi námi.
A tak jsem to vymyslela. Transparenci je konec. Dobrovolnost je spojená s chutí a vůli, důvtipem…A znalostí. Musíš vědět, o čem mluvím. Musíš znát odpověď, musíš správně odpovědět, aby ses dostala k tomu, co píšu. Je to lepší než dopis. Protože dopis by ti přišel. Na „heslo“ můžeš (když se zamyslíš) a taky nemusíš (když to prostě nebudeš chtít číst) přijít. Je to důvtipné, že?
*NÁPOVĚDA: Je to budova. Stará. Hodně stará. Jednoho letního rána,když svítalo, jsem na ní ukazovala a něco vyprávěla. Chodíme kolem ní téměř pokaždé, když se vidíme. Co je to za stavbu?
Když přijdeš na to heslo a stáhneš, tak nalezneš archiv, taktéž zaheslovaný. Tentokrát bude odpověď už jednou pro vždy stejná. Dvě písmenka. Jsem si jistá, že na ty dvě písmena přijdeš rychle...
A teď, při své důmyslnosti a důvtipu, se jdu učit na zkoušku...s touhle písničkou v uších!
Žádné komentáře:
Okomentovat