2012 jako konec světa?

O konci světa v roce 2012 jsem četla už stohy. Vždy s notnou dávkou nadsázky. Ostatně nesvedla a nesvedu si představit, že by se Země najednou přestala točit, nebo že by naše v celku poklidné lidské bytí najednou narušila neočekávaná apokalypsa. Pořád v něco takového nevěřím. Ovšem jako věrný a zapřísáhlý aleista jsem došla k osobnímu poznání. Rok 2012 je zlomový. Je dost možná opravdu koncem světa. Toho mého.

Jen holou větou to nesvedu

Před pár lety jsem stála v místnosti, se kterou mám spojený každý všední den deset měsíců v roce, šest let za sebou. Stála jsem tam a ona mi podávala zpátky slohový sešit. Vedle mě stála Katie a dělala, že si balí věci.

Vidím tu situaci jako dnes.

Podávala mi ten sešit, mlčky. Pak si ale musela všimnout mého tázavého výrazu ve tváři.

#35 Staré poklady

Před pár týdny jsem našla u sebe v pokoji starý mobil. Myslela jsem, že je nefunkční, ale omyl. Vyhrabala jsem k němu nabíječku a odvezla do Brna s tím, že se časem podívám, co za poklady ukrývá...

#34 Číhaná

Celých 24 hodin jsem hrála hru. Pozoruhodnou, časově náročnou, vyžadující si mou plnou pozornost.

Po 24 hodinách mohu konstatovat, že jsem VÍTĚZ!

Co budu mít a co chci…

Mám jasnou mysl. Připadá mi to tak. Je to takový pocit, že mě netrápí nic jiného, než přemítání nad životem, nad detaily každodenního bytí, automatických věcech. O hudbě, kterou poslouchám a co mě k ní přivedlo. Jak mě ovlivňuje, jak z jednoho poslechu zvládnu třeba celé odpoledne strávit rozvíjením jediné myšlenky.

O životě v šuplíku

Běhala přede mnou. Čelo se mi krabatilo. Budu mít vrásky, brzo. Z těch starostí, z toho věčného zamyšlení.  Výraz soustředění, že se kolečka v mé hlavě otáčejí, zpracovávají informaci a zakládají ji do mozaiky.
Mozaika.

Ještě je brzy...

Čas plyne. Dnes je to od chvíle, co jsem se zranila, celých 122 dní. Po prvních nepříznivých prognózách, to s mým kolenem nevypadá věru tak zle. Obešla jsem se bez plastiky, chodím bez bolesti a jsem schopná se udržet na levé noze déle, než na té pravé /zdravé/. Tuto balanční nerovnost bych přiřkla šikovnosti fyzioterapeutek, do jejichž rukou jsem padala. Ehm...

Blues pro bláznivou holku

Hlava dívky, Václav Hrabě.

U postele doma-doma mám pár knih poezie. Které jsem nečetla. Možná jednu, dvě. Ale nikdy ne se zaujetím, pochopením. Prostě je tam mám, protože jsem si plánovala, že si je před maturitou přečtu. Což jsem samozřejmě neudělala. Leží to tam dva roky a práší se na ně. Inu, zželelo se mi jedné z nich a otevřela jsem. Nalistovala a přečetla.

Zaujala, pochopila. Odvážím do Brna.

#33 Debordelizace haraburdí

Na krátké zastávce doma-doma jsem byla vystavena jasné výhružce. Uklidit v pokoji, ve kterém sem tam přespávám a ze kterého se spíše stalo skladiště, než obyvatelný prostor. A když nezlikviduji nezbytné, mohu si ten zbytek rovnou odstěhovat.

Znáte ten pocit, když se přebíráte věcmi z let vámi dávno zapomenutých?

Před pár dny jsem přišla o svůj pracovní notebook, který se po čtyřech letech opravdu adrenalinových zážitků beze slova odporoučel do věčných lovišť. S vypětím všech sil a za trošky citového vydírání z něj náš nejšikovnější technik pod sluncem, kteréhožto momentálně nazývám mužem snů, vydoloval má data. Tedy všechnu mou práci z posledních cca 6-7 let zpět. Myslela jsem...

Verše, díl druhý.

První červen...

Rum. A k rumu doutník.

Sherwood. Bohatým dával, chudým bral.

#32 Zkouška etiky

Morálka. Etika. Mravnost.

Metoda. Poznání. Vyvázání. Čas. Prostor.

Kodex.