Mám jasnou mysl. Připadá mi to tak. Je to takový pocit, že mě netrápí nic jiného, než přemítání nad životem, nad detaily každodenního bytí, automatických věcech. O hudbě, kterou poslouchám a co mě k ní přivedlo. Jak mě ovlivňuje, jak z jednoho poslechu zvládnu třeba celé odpoledne strávit rozvíjením jediné myšlenky.
Bylo tomu tak, když mi hlavou probleskla věta: „Co budu mít a chci“ a já věděla, že ji znám z jedné písničky. Netrvalo mi dlouho a věděla jsem, která to je. A pak to začalo. V mé hlavě se rozvinula myšlenka, kterou jsem rozvíjela, zatímco jsem se bezduše koukala do zrcadla a šlapala do úmoru v posilovně, ve chvílích, kdy jsem se zavřenýma očima stála na balanční plošině a stabilizovala koleno…
Chci hnízdo. Místo, do kterého se budu vracet a bude naplňovat ne to slovo – doma, ale bude to útočiště. Místo, kde se bezpečně ukryju před světem…
Chci velkou postel a nad ní zarámovaný plakát a po stranách fotky, zobrazující důležité životní elementy.
Chci jednu stěnu pokrytou jenom citáty, protože jsou to moje opěrné berličky a motivace.
Chci vysoké stropy, protože vytvářejí pocit volnosti...
Chci knihovnu a na ní sbírku všech Irvingových knih…
Chci fat boye, který se bude přizpůsobovat mému tělu a já v něm budu lehávat a poslouchat hudbu s bezdrátovými sluchátky…
Chci kočičí strom, po kterém bude moci Furry blbnout do zblbnutí…
Chci…
Chci…
Toho hrozně moc, mám to všechno v hlavě. Ta touha mít všechno tohle mě žene vpřed, jsou to dílčí cíle…
ale otázka zní, může tohle všechno učinit člověka šťastným?
Žádné komentáře:
Okomentovat