Před pár lety jsem stála v místnosti, se kterou mám spojený každý všední den deset měsíců v roce, šest let za sebou. Stála jsem tam a ona mi podávala zpátky slohový sešit. Vedle mě stála Katie a dělala, že si balí věci.
Vidím tu situaci jako dnes.
Podávala mi ten sešit, mlčky. Pak si ale musela všimnout mého tázavého výrazu ve tváři.
"Co se stalo?" zeptala se, jakoby to byla otázka, kterou mi kladla denně.
"Jak jako, co se stalo?" odpověděla jsem otázkou a v duchu byla vděčná, že ona tu svou položila. Tetelila jsem se v podivném hřejivém pocitu blaha, že si všimla.
Nadechla jsem se, že spustím a začnu vysvětlovat, protože to je to, co dělám pořád. Ospravedlňuji se, vysvětluji. Pořád dokola, jakobych snad dělala něco, co potřebuje omluvu a vysvětlení.
"Zamilovala se, těžce dopadla na hubu. To se stalo," shrnula to Katie a chytla mě za rukáv, aby mě z té místnosti vytáhla. Věděla, že tohle by mohlo být na dýl.
"Já si říkala, že v tom něco takového bude. Píšeš jinak. Najednou ti stačí mnohem méně prostoru k vyjádření celé palety myšlenek. A to je dobře," podívala se na mě laskavým a chápavým pohledem člověka, který na pochvaly nikdy moc nebyl. O to víc jsem si toho cenila. O to víc jsem měla důvod, abych si tu situaci zapamatovala.
Přijde mi, že jsem přestala psát pro radost a pro to, abych se zlepšovala. Přijde mi, že jsem někdy před pár měsíci špatně odbočila a pak po pár krocích zapadla do patosu, ve které každý vidí jen mě, jak se postupně propadám se níž a níž. Bylo toho tolik, co mě táhlo dolů a zároveň vysávalo energii. Energii, kterou bych jinak přisoudila cizí osobě na papíře, skrze níž bych se s tím vším srovnala.
Nezapomněla jsem, za čím mířím, kým jsem a o co umím. Jen jsem se nechala svést myšlenkou, že můžu jít zkratkou. No... tak ne.
Your life is an occasion. Rise to it.
Žádné komentáře:
Okomentovat