O konci světa v roce 2012 jsem četla už stohy. Vždy s notnou dávkou nadsázky. Ostatně nesvedla a nesvedu si představit, že by se Země najednou přestala točit, nebo že by naše v celku poklidné lidské bytí najednou narušila neočekávaná apokalypsa. Pořád v něco takového nevěřím. Ovšem jako věrný a zapřísáhlý aleista jsem došla k osobnímu poznání. Rok 2012 je zlomový. Je dost možná opravdu koncem světa. Toho mého.
Nacházím se krůček, jediný pohyb kupředu, aby můj svět skončil. Ten, který jsem si léta budovala, ve který jsem věřila. Věřím v sebe, stále to tak je. Ta víra plynula a plyne z mého nitra, když jsem si svůj svět budovala. A teď, po událostech z posledních šesti měsíců, mám pocit, že ta moje idylka a ideál směřuje ke konci.
Neudělala jsem nic špatného. Nic, co bych dnes mohla identifikovat jako špatné rozhodnutí. Nebo čin, kterého bych litovala. Udělala jsem všechno tak, jak jsem věřila, že je správné to udělat. A při své chůzi vpřed, honbou za svými cíli a sny, začínám kolem sebe pozorovat, že se tak nějak všechno rozpadá.
Jakoby se pomalu roztékal hrad z másla, který je příliš dlouho na slunci. Jenže já se na výsluní nepohybuji, svůj pečlivě uplácaný, zrevidovaný a opečovávaný hrad nevystavuji na obdiv všemu a všem. Přesto se roztéká a já nevím, co udělat pro jeho záchranu.
Prý je to jen špatné období a přejde to. To mi říkali, když jsem se nekonečné měsíce belhala s berlema a ortézou na levém koleni. Když jsem s notnou dávkou smutku musela pohřbít jeden ze svých snů s tím, že kvůli zranění to nepůjde. Naivně jsem věřila tomu, že jsem si to vybrala, že přetržený vaz a zlomená chrupavka jsou nutné zlo, aby se mistička vah s mým jménem vyrovnala. Aby nějaká ta radost a životní štěstí byla vyrovnána trochou toho špatného, nedobrého.
Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že tuhle životní lekci podstupuji proto, abych si ještě víc vážila věcí, které už mám. Abych si uvědomila, že je mi vlastně propůjčováno ohromné množství štěstí, které mi zevšednělo a já bych se ho měla naučit i tak považovat.
Zjevně to však nebylo dost.
Cítím se zmateně a mám strach. Dost možná chyběly milimetry a já přišla o to nejdražší, co na světě mám. Chyběly mi tři nebo čtyři věty, abych se necítila pod tlakem a ve stresu, že můj životní plán nemusí vyjít.
Nevím, co jsem udělala špatně. Kladu si pořád dokola ty samé otázky a odpověď je stále stejná. "Nerozhodla by ses jinak". A přesto, i když jsem vše dělala tak, jak jsem měla, se nacházím jeden krůček od konce svého světa.
Ještě neutíkám. Jen jsem si sedla na patník a zvažuji, kudy se na té životní křižovatce vydám.
Žádné komentáře:
Okomentovat