Čas plyne. Dnes je to od chvíle, co jsem se zranila, celých 122 dní. Po prvních nepříznivých prognózách, to s mým kolenem nevypadá věru tak zle. Obešla jsem se bez plastiky, chodím bez bolesti a jsem schopná se udržet na levé noze déle, než na té pravé /zdravé/. Tuto balanční nerovnost bych přiřkla šikovnosti fyzioterapeutek, do jejichž rukou jsem padala. Ehm...
Na dveře klepe můj vůbec nejoblíbenější letní turnaj. Hrála jsem ho už tolikrát, že si ani nevzpomenu, kdy poprvé. Nově změnil název, ale v podstatě se nic nezměnilo. Atmosféra Ostravy, párty na Stodolní a křííííííííííííídla, na ranní zápasy rovnou z baru.
Netýká se mě to. Chtěla bych, protože jsem ten turnaj dvakrát vyhrála, jednou byla stříbrná, bronzová. Je to smutné období. Miluju letní turnaje, člověk z nich čerpá energii, seznamuje se s novými lidmi a užívá si ten sport trošku jinak, než v sezóně. A netýká se mě to, letos ne. Ani jeden z turnajů. Je mi z toho opravdu upřímně smutno.
Ze všeho toho smutku jsem zkusila po 122 dnech něco, co jsem nezkusila. Klekla jsem si na parkety a přesunula se, jak tomu brankáři dělají. Měla jsem samozřejmě strach, že při tom pohybu mi může vaz rupnout, ale nestalo se.
Zabolelo to. Je to ta stejná bolest, jako když si chci špičku nohy přitáhnout k zádům. Dá se to obejít, hezky postupně tu nohu přivykat, aby to šlo. Zkoušela jsem to už několikrát ve vířivce, takže vím, že postupně se to dá "natahovat". Mohla bych to zkusit, mohla bych se kousnout a bláznivě se vrhnout do toho, co mi tak moc chybí.
Jen je ještě brzo. Vím to a nebudu bláznit. Musím být rozumná. Protože kdyby to ruplo, plastice bych se nevyhla a...pravděpodobně by mě čekalo celé to čekání znova. A čekání, to vážně není nic pro mě. Už ne.
Takže, 122 dní je za mnou a do září je času dost. Pak to zkusím znova.
Žádné komentáře:
Okomentovat