Blues pro bláznivou holku

Hlava dívky, Václav Hrabě.

U postele doma-doma mám pár knih poezie. Které jsem nečetla. Možná jednu, dvě. Ale nikdy ne se zaujetím, pochopením. Prostě je tam mám, protože jsem si plánovala, že si je před maturitou přečtu. Což jsem samozřejmě neudělala. Leží to tam dva roky a práší se na ně. Inu, zželelo se mi jedné z nich a otevřela jsem. Nalistovala a přečetla.

Zaujala, pochopila. Odvážím do Brna.

Na počátku
byl rouhavý úmysl
a papír zbělelý až k sněhu
ponocováním

A potom štětec namočený v tuši
Tu čáru už nelze vymazat
Je jako stopa po smutné lásce
štíhlá černá a tak krásně viditelná

Pak jsi tu najednou ty

Mnoho lidí se do tebe zblázní
a ještě víc jich dostane chuť vzít nůž
a podřezat
tu drzou krásu

Vůbec s nimi nemluv
až ti budou říkat
že jsi taková
no
jen promluvit
Neříkej ani slovo
a taky se na ně nemrač
Oni tě nechápou
protože tě neznají
z televize

Nechápou že jsi tak krásná
zadarmo
Nechápou
protože neznají ten strach
který tluče srdcem o žebra jako průvan
neznají tu palčivost v krku
a oči zarudlé pokorou a nevyspáním
když se štětec stáčel po ohybu tvé brady
a měnil se v břitvu
vyřezávající z papíru jemně a jistě
tvůj krk
štětec s ohromnou jistotou se pohybující
mezi životem a smrtí
a kreslící tvou podobu
navždy
to jest do spálení
užitečného použití
roztrhání
hniloby
nebo až do konce
lásky

Říká se tomu proces tvoření
na počátku je dvacet let
strach z rozumu
a dokonalosti

Pak jsi tu najednou ty
Černá a lehce zranitelná
Jako stopa po smutné lásce
která ještě dlouho po svém zániku
bude provokovat
opravdovostí