Běhala přede mnou. Čelo se mi krabatilo. Budu mít vrásky, brzo. Z těch starostí, z toho věčného zamyšlení. Výraz soustředění, že se kolečka v mé hlavě otáčejí, zpracovávají informaci a zakládají ji do mozaiky.
Mozaika.
Sledovala jsem jí a ještě před lety bych se přitom připitoměle usmívala. S nadšením hltala každý její dotyk s palubovkou; to její běhání po špičkách. Jakoby poskok při každé kroku. A já místo toho seděla, krabatila čelo a uznale zatleskala, když se jí něco povedlo. Bez emocí radosti nebo zášti.
Díky ní jsem došla na jeden ze svých životních postojů.
„Nikdy nelituj svého rozhodnutí“
Měla to na jednom profilu a já před pár lety měla za to, že to je moudro na celý život.
Další puzzle do mozaiky. Protože všechno má svou příčinu.
„Následky každého činu jsou obsaženy v činu samém.“
Bylo mi sotva šestnáct…
Leží vedle mě stoh papírů. Hustě popsaných, neočíslovaných.
Děsí mě.
Vypovídají o mně mnohem víc, než bych komukoli řekla.
Děsí mě.
Ten stoh papírů je šest let starý a vyvolává ve mně zvláštní hrůzu.
Chvění, nepochopitelné zneklidnění.
Měl to být výmysl, měla to být fikce.
A stal se z toho všeho život, který teď žiju.
Nechtěla jsem to. Byla to fikce, výmysl. Nezapomněla jsem, že jsem to napsala, ale poctivě jsem to uložila do nejspodnějšího šuplíku a chtěla se k tomu jednou vrátit. Neotesané hrany zaoblit a pohrát si se slovy lépe, než jsem to svedla tehdy.
Seděla jsem na tribuně a koukala na ni, jak běhá. Měla jsem zkrabacené čelo a přemýšlela nad tím, že mám v nejspodnějším šuplíku svého stolu schovaný život ve stohu papírů...
A to mě děsí.
Žádné komentáře:
Okomentovat