#37 Co řeknu to...neplatí

Říká se, že život je změna.
Ale víte, co mě vždycky překvapí, pobaví a zároveň tak trochu nakrkne?

Láska je...

 

And in the end..it's like some series...

So many times I said: "My life is not like in the movie. It's definitely not that easy."

But now...

Zoufalá volání o pomoc: Vrať se (2/?)

Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.

Napoprvé si myslela, že má jen mžitky před očima a proto vidí tolik lidí. Zmateně mrkla a znovu se podívala. "Jak se sakra povedlo, že tu v sobotu ráno všichni sedí?" pomyslela si.
Automaticky se podívala na hodinky. Zdobila je čerstvá pavučina.
"Do prdele," řekla nahlas.

Zoufalá volání o pomoc: Vrať se (1/?)

Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.

Opatrně a se zbožným přáním minimálního randálu zatlačila pravou rukou na dveře, které se pod tlakem po chvíli přece jenom zavřely.
Následovalo nepříliš tiché, ale úlevné: "Klap!"
Otočila se ke schodům, aby zjistila kde vlastně je. Ve stejné chvíli, kdy si levou rukou chtěla promnout oči. Dlaň se jí zastavila těsně u očí. Do nosu ji praštil štiplavý pach.
"Do prdele," zašeptala.

Kontrola, co neomrzí.

Ohnout kotník a sešlápnout tak plyn.
Ohnout zápěstí a slyšet, jak stroj pod vámi poslušně zabručí.

Neomrzí mě strkat si sluchátka do uší, hezky pod helmu.
Neomrzí mě otáčet volume v každém autě naplno.