Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.
Napoprvé si myslela, že má jen mžitky před očima a proto vidí tolik lidí. Zmateně mrkla a znovu se podívala. "Jak se sakra povedlo, že tu v sobotu ráno všichni sedí?" pomyslela si.
Automaticky se podívala na hodinky. Zdobila je čerstvá pavučina.
"Do prdele," řekla nahlas.
"Ale zlatíčko, to není zrovna tvůj šálek čaje, ne?"
Člověk by si myslel, že když se vtipkuje na tohle téma, situace nebude tak vážná. Na tváři se jí rozjel úsměv, sundala si sluneční brýle a pobaveným pohledem sjela skupinku sedící na gauči a různě po zemi. Dohromady šest lidí.
"Jsem ráda, že se ptáš. Ale za hranice nemožnosti jsem nikdy neměla daleko," odpověděla v podobně odlehčeném tónu, jaký zaznamenala v předchozí poznámce.
"Teď už na ni ale začínáš koukat z druhý strany, brouku" odpověděl káravě zvonilkový hlas.
"Hádám, že tohle si..."
"Sklapni, sedni si a poslouchej," vyštěkl hlas z telefonu, ve skutečnosti patřící dívce s dlouhými vlasy a starostlivým výrazem ve tváři.
"Takže do prdele, tohle je fakt nějaká intervence," poznamenala, zatímco si sedala do připravené židle. Sklopila hlavu a levou rukou si chtěla promnout oči, které jí zase začaly pálit, ale její dlaň se zastavila těsně u nosu ve chvíli, kdy se nadechovala. Zase ten pekelně dráždivý pach událostí včerejší noci. Ve vteřině stála zase na nohou.
"Vydržte s tím promlouváním do mé ztracené duše ještě chvilku, potřebuju se opláchnout. Nebo se pozvracím."
"Nebudeš tady jediná," ozval se znuděný ženský hlas po její levici.
Snad poprvé v životě cítila úlevu, když se jejích rukou dotkly první kapky vody. Konečně ze sebe smyje...
Smyje? Skutečně ze sebe jen pouhou mýdlem a vodou smyje včerejší noc? A co ta morální kocovina, která ji pomalu ale jistě začala znovu zaplňovat nitro? Odteče a skončí v kanále, jako všechny ostatní sračky?
Tam venku, za dveřmi prostorné koupelny, sedělo šest odhodlaných lidí. Šest lidí, kterým z neznámých důvodů záleželo na tom člověku, který teď bezděčně drhnul levou ruku kartáčem ve snaze smýt špatné pocity, které postupně nahrazovaly onu ranní lhostejnost.
Chvíli trvalo, než si uvědomila, že si ustavičným kartáčováním sedřela kůži na hřbetu několika prstů. Teprve pak konečně nabrala vodu do dlaní a opláchla si obličej. Tohle ze sebe jen tak nesmyje. A tu zasranou promluvu, ať už od ní těch šest cizích a zároveň nejbližších lidí čekalo, absolvovat prostě musí. Dluží jim to. Dluží to sobě.
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat