Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.
Opatrně a se zbožným přáním minimálního randálu zatlačila pravou rukou na dveře, které se pod tlakem po chvíli přece jenom zavřely.
Následovalo nepříliš tiché, ale úlevné: "Klap!"
Otočila se ke schodům, aby zjistila kde vlastně je. Ve stejné chvíli, kdy si levou rukou chtěla promnout oči. Dlaň se jí zastavila těsně u očí. Do nosu ji praštil štiplavý pach.
"Do prdele," zašeptala.
Zašmátrala v tašce, vytáhla sluneční brýle a nasadila si je. Dopnula bundu až po bradu a zaryla hlavu do límce. Odhodlaně vykročila. Za dveřmi se ani neohlédla. Chtěla prostě co nejdřív vypadnout pryč. Zjistit, kde to vlastně v noci skončila. Otázku, s kým to vlastně skončila, si snad ani pokládat nechtěla.
Ostatně když se ráno probudila a první, co viděla, byla holá záda, obrátila oči v sloup. "Tak a teď si poděkuj, ty krávo" pomyslela si. Opatrně slezla z postele, zatímco se zvědavě rozhlížela. Po zdech vylepené plakáty amerických veteránů. "Tak úplně debilní nejsi," obhajovala svůj noční úlet, zatímco potichu sbírala své věci z podlahy. Kalhoty v kuchyni na podlaze, ponožky i spodní prádlo na gauči v obýváku. A všude okolo samá auta. Nic, co by ji odsuzovalo. Žádný karávý pohled zvířete, jehož pániček v pohrouženém stavu přivedl domů vetřelce. Sebrala tašku, v rychlosti si navlíkla bundu a vykročila ke dveřím. Neohlédla se. Nepřemýšlela. S takovou kocovinou by to stejně bylo k ničemu.
Až venku na ulici vytáhla telefon. Pět nepřečtených zpráv, tři změškané hovory.
"Sorry, víš, že když usnu..."
"No to mě vůbec nezajímá. Jak ti je?"
"Žiju?"
"Nejradši bych tě zabila."
"Když chvíli počkáš, tak kombinace kocovin to udělá za tebe."
"Kde seš?"
"Nemám tušení."
"Nebudu se ptát proč, stejně všichni víme proč. Za jak dlouho budeš doma?"
"Nekonečno mínus půl hodiny."
"Seš blbá, víš to?"
"Obyčejně chceš po ránu slyšet novinky."
"Tohle je novinka! Pro nás pro všechny."
"Ty vole, nebudu to řešit teď, když absolutně nevím, kde sem. Jak se dostanu domů. Smrdím jak tři dny starý fusekle a jestli tenhle hovor neskončí dost brzo, ten pižmosmrad na mý ruce mě donutí zvracet."
"Ptala jsem se snad na detaily?"
"Dobrá zpráva! Ty si nepamatuju."
"Víš aspoň jméno?"
"Ne. Je to důležité?"
"Co je ještě ve tvém životě důležité?"
"Za chvíli jsem doma."
Možná to hlas na druhé straně nezaznamenal, ale ta poslední věta než zavěsila, byla odpověď. Odpověď na otázku, co je v jejím životě ještě důležité. Domov.
Rozbušilo se jí srdce, když po několika stech metrech chůze a následných desítkách minut v autobuse, uviděla přes okno místo, kterému pyšně a s nezastíratelnou láskou v hlase směla říkat DOMOV.
Za pár minut stála před dveřmi. Klíč vjel do klíčové dírky jako...Ta asociace ji donutila zvednout oči v sloup. Ve stejné chvíli jí však projel pobavený úsměv přes rty. Nadechla se, vzala za kliku a zahlaholila: "Dobrý ráno ve spolek!" když vstoupila dovnitř.
"Neřvi!" ozvalo se sborově dobrý metr od ní. Otočila se za tím zvukem. A hlavou jí problesklo "a kruci".
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat