Láska je...

 

Láska k sérii Peanuts (potažmo ke Snoopymu) se v mém případě datuje od roku 1999. Tehdy mi mamá koupila světle modré tričko se Snoopym, které jsem sundávala, jen když už ho ze mě musela mamá tahat násilím. Prostě jsem se zamilovala. A tak jednoduchá láska, jako byla láska k tričku, se se mnou táhne už 14 let. Tedy o dost déle, než mi bylo tenkrát, když jsem se zamilovala. Tak jednoduchá láska umí být.

Akorát, že ona umí být i velmi složitá.

Jednotlivé kousky mozaiky si skládám postupně. Jak získávám zkušenosti, jak poznávám různá zakoutí lásky.
Tak třeba včera...

Stála jsem na příjemném finském venkově, okolo krásný podzim. Jako dítě podzimu oceňuji sychravé podzimní počasí, barevné stromy, všudypřítomnou vlhkost. Stála jsem tam, za krkem kočku, která ke mně každý týden přispěchá, skočí mi na klín nebo za krk, spokojeně se uvelebí, zavrní a usne.

Stála jsem na příjemném finském venkově s kočkou za krkem, podzimem všude okolo a pozorovala, jak se desetiletá holčička snaží přesvědčit milovaného koně, aby si nechal nasadit ohlávku. V duchu jsem zuřila. Nenávidím toho koně. Miluju koně, miluju v podstatě všechna zvířata. Ale tohohle koně nenávidím. Nenávidím její paličatost, nevyzpytatelnou povahu a všechny vrtochy, které za posledních 6 týdnů stačila udělat. Ta pitomá bestie je zhruba stejně nebezpečná okolí jako sama sobě. Ale ta desetiletá holka ji miluje. Bezostyšně, bezpodmínečně. I přesto, že jsem ji musela včera chňápnou za bezpečností vestu a jedním prudkým trhnutím vyhodit z boxu, protože ta pitomá herka se rozhodla kopat.
Už 8. srpna jsem o tom koni napsala, že je to "nevycválaná, tvrdohlavá, zákeřná a těžce ovladatelná herka", za čímž si stojím. Za více než měsíc k tomu přibyly ještě další charakterové vlastnosti, jako třeba neurotická, pomstychtivá..no mohla bych pokračovat, ale nemá to cenu. Protože když se podíváte desetiletému dítěti do očí, které svítí zvláštní nadějí, hlubokým přesvědčením a čistou láskou, váš názor a váš pohled na věc je na vedlejší koleji.

Myslím, že mé poučení začíná přesně tady. Vedete tichou válku s dalšíma třema holčičkama, o to, kdo si vezme jakého koně na ježdění. Když se vám podaří urvat si tu chvíli s milovaným koněm pro sebe, lehce přehlédnete, že to, co milujete, vás má prudce na háku a každou vteřinu s váma buď protrpí, nebo vymýšlí, jak se vás co nejrychleji zbavit. Bezpodmíněčná láska vám ale zastře pohled a vy nevidíte, že ta špinavá klisna v ohradě je vděčná, když ji vyčistíte, protože má ten nepříjemný zvyk se vždycky vyválet v nejbližším bahně. Je vděčná, že jste to právě vy. Ale bezpodmíněčná láska k něčemu, co pro vás není dobré, vás v podstatě nutí přehlížet to dobré. A začíná to už v deseti letech...
Stojíc za ohradou jsem si uvědomila, že jsem jako spousta mých blízkých přátel. Kteří také stojí za bariérou kolbiště, na kterém se vehementně snažím svést úspěšnou bitvu o udržení se v sedle. Stojí, nechápou, kroutí hlavou a modlí se, aby to nedopadlo špatně. Protože když už na tom kolbišti jednou jste, nikdo vám nepomůže. Je to to zkrátka situace Kdo s koho. Stejně jako za hranicemi tohohle finského venkova.

Včera večer mi mamá poslala momentku večera...

Já: "Božínku, láme mi to srdce!"
Mamá: "Jak vidíš, nemusí. Ten se rychle přizpůsobí."
Já: "To jsem měla na mysli. Ani jednomu zjevně vůbec nechybím!"
Mamá: "No, tak dobře, mi chybíš."
Já: "Ale tebe nekrmím dvakrát denně, neberu tě do zoo a do kina! Hádám, že obojí byly zbytečné úplatky. Skutečnou lásku si za granuli a cukrovou vatu nekoupíš. Tak!"