Dita komentuje: Nominace ČR na WFC 2013

Ve čtvrtek 14.11.2013 během přestávkového programu televizního utkání ženské extraligy mezi Herbadentem a Vítkovicemi byla s velkou pompou zveřejněna nominace na mistrovství světa ve florbale žen. První, které se odehraje v České republice. Deváté celkově.
O té velké pompě jen spekuluji, ve Finsku ČT nechytám a na online stream můžu v zahraničí zapomenout.
Nicméně už se mě pár lidí ptalo, co si o nominaci myslím. Tak si to pojďme shrnout...

O změně a sebezdokonalování

Můj pobyt ve Finsku se pomalu chýlí ke konci. Za 24 dní odlétám zpátky do rodné krajiny. Pomalu si začínám sumarizovat v hlavě věci, které jsem tady prožila. Pokaždé, když kroužím zatáčku k domu, přemýšlím nad tím, kolikrát mi ještě poskočí srdce a na tváři úsměv, když uvidím číslo 12 a vedle něj ceduli "Desperate housewife inside".
Já zoufalá nejsem.
Naopak.

Popokatepetl

Věnováno Jemu.

O překvapení a o tom, jak je každá jiná

V iPodu diskografie i všechna dema T&S. Rozhodla jsem se umučit se k slzám. Zatím jsem neuronila ani slzu, takže tohle mučení bude trvat. A stupňovat se. Jakoby nestačilo, že moje podvědomí mi teď snad obden servíruje sen, ve kterém se ty dvě (potažmo jen Sara) objeví. Až teď mi dochází, jak moc pro mě jejich hudba znamená a jak moc jsem toužila je vidět.
To, že pro mě ta hudba opravdu hodně znamená,  mě přivedlo na myšlenku dnešního příspěvku.
Proč je každá jiná a jak fungují v mém životě překvapení.

#37 Co řeknu to...neplatí

Říká se, že život je změna.
Ale víte, co mě vždycky překvapí, pobaví a zároveň tak trochu nakrkne?

Láska je...

 

And in the end..it's like some series...

So many times I said: "My life is not like in the movie. It's definitely not that easy."

But now...

Zoufalá volání o pomoc: Vrať se (2/?)

Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.

Napoprvé si myslela, že má jen mžitky před očima a proto vidí tolik lidí. Zmateně mrkla a znovu se podívala. "Jak se sakra povedlo, že tu v sobotu ráno všichni sedí?" pomyslela si.
Automaticky se podívala na hodinky. Zdobila je čerstvá pavučina.
"Do prdele," řekla nahlas.

Zoufalá volání o pomoc: Vrať se (1/?)

Je s podivem, že tento příběh začíná tím, čím má končit.
Zaklapnutými dveřmi.

Opatrně a se zbožným přáním minimálního randálu zatlačila pravou rukou na dveře, které se pod tlakem po chvíli přece jenom zavřely.
Následovalo nepříliš tiché, ale úlevné: "Klap!"
Otočila se ke schodům, aby zjistila kde vlastně je. Ve stejné chvíli, kdy si levou rukou chtěla promnout oči. Dlaň se jí zastavila těsně u očí. Do nosu ji praštil štiplavý pach.
"Do prdele," zašeptala.

Kontrola, co neomrzí.

Ohnout kotník a sešlápnout tak plyn.
Ohnout zápěstí a slyšet, jak stroj pod vámi poslušně zabručí.

Neomrzí mě strkat si sluchátka do uší, hezky pod helmu.
Neomrzí mě otáčet volume v každém autě naplno.

Zamilovaná.

Je to příběh starý, jako svět sám. Vlastně možná tak starý nebude, kdybychom se pídili po detailech a bádali, jestli bylo první vejce nebo slepice. Jestli se naši předci rozmnožovali na základě pudu a nebo brali při selekci partnerů v potaz jakousi citovou hloubku věci.
Racionalizace. To je moje. Jak si ale zracionalizovat zamilovanost?

O hledání pravdy

Ani nemá smysl počítat, kolikrát jsem napsala anebo řekla, že mám vždycky pravdu. Je to zkrátka hluboké přesvědčení mé vlastní mysli, že vím, co říkám a že tomu, co říkám, plně věřím. A to je pro mě pravda.

I did it!

Sedím si takhle ve Finsku a přemýšlím. Ne že by se mi to dělo jenom ve Finsku, stává se mi to pořád ať sedím kdekoli, ale zejména zde ve Finsku je mi úplně šum a fuk, jestli ty myšlenky bolí a nebo ne. Protože v konečném stádiu je tu tolik věcí, které mě naplňují absolutním nezájmem k tomu, co se děje dva tisíce kilometrů daleko.

O pohádkách

Mám ráda pohádky.
A mám k tomu snad miliardu opravdu pádných i zbytečných důvodů.
Mám je ráda, ale nevěřím na ně.

Čím je pro mě kavárna? Kavárna mého srdce

Esej, kterou jsem odevzala do Středoevropská kavárna - zastavárna času nebo horká postel revoluce?

Za sluhou Zásluhou

Je všude. Pan Zásluha běhá po všech čertech, od nevidím do nevidím, kam se mu zachce. A nebo ani nechce, ale doběhne taky. Je to přece Zásluha.
Dobrý sluha, ale špatný pán.
Čistě hypoteticky:

Create your own destiny

"With a mind like yours wide open, you could create a whole new world."

Pojďme se zase jednou vypsat z podstaty a dokázat si, že žiju. 

Strong or stronger. Weak and weakness.

Slibný start.
Tak slibný, až člověk začal pochybovat o tom, že je to vůbec možné. Až se bál natáhnout ruku a dotknout se. Ze strachu, že to pod tím dotykem zmizí. Bál se podlehnout představě, že by to bylo reálné. Pak ale natáhl ruku a konečky prstů se dotkl nemožného. A tak se rozplynul čísí sen.

Co mi vrtá hlavou: O sexu a pokoře

Je to už nějaký ten pátek, ale hlavou mi vrtají věty, které o mně řekl zcela neznámý člověk (užívám generické maskulinum a přitom vím, že šlo o ženu). Ona neznámá využila veřejného prostoru sociálních sítí, aby mi dala najevo svůj postoj k mé osobě a to i přesto, že jsme se viděly asi tak dvakrát v životě.

A mně to hloubá hlavou hezkou řádku dní.

Damaged bridge and will

Miluju, mám ráda, líbí se mi, prožívám, užívám.
Nesnáším, nemusím, nelíbí se mi, neprožívám, trpím.

ŽIJU.

O masce a genderových studiích

Zkraje se musím k něčemu přiznat. Často si nasazuji ve společnosti a na sociálních sítích masku, kterou lze pracovně nazvat "Všechno znám, všude jsem byla a mám vždycky pravdu".
Je to maska, i když si tedy vnitřně myslím, že toho vím dost, ačkoliv jsem někde ještě nebyla ani jednou. A mýlím se. Jen ne tak často, aby to stálo za řeč.

Kvovadis.

"Quo Vadis. Kam kráčíš? "
Napadlo mě, když jsem po šesti dnech zapnula druhý telefon. Používám ho sporadicky, naposledy jsem ho nedala z ruky někdy v říjnu, od té doby na něm jen ve čtvrtek ve 14,30 pravidelně sleduju stav mého studentského účtu (ani to bych nemusela sledovat, vím, že tam stejně nic pořádného není).
Napadlo mě QUO VADIS, protože jsem si projela staré smsky. Asi proto, že jsem chtěla vědět, co jsem dala před pár dny z ruky.

Pár "slov" k nominaci ženské florbalové reprezentace

Jak už bývá zvykem, největší vlnu emocí a reakcí tradičně způsobí nominace reprezentace čehokoli (snad jen curling ne). Když se někde nominuje, to se v každém fanouškovi probudí trenérské umění hodného Josého Mourinha a dokonalé strategické myšlení Pii Sundhage. A nebo se má k tomu potřebu vyjádřit kdejaký pisálek z plátku, jehož hodnotu nejlépe vystihuje vytištění na na toaletní papír. Stojí za hovno, ale neobejdem se bez něj.
Jsem ten druhý případ. I když mi spousta lidí namítne, že má důležitost je oproti toaleťáku nulová.

O štěstí, motivaci a kroku do neznáma

Asi není lepší příležitosti, než dnes, abych se vypsala. Začnu tím, co je v rubu tohoto blogu a co jsem si tak nějak převzala za své životní motto.

Who honors those I love with the very life I live? 

Who sends monsters to kill me and at the same time sings that I'll never die? 

Who teaches me what's real and how to laugh at lies? 

Who decides why I live and what I'll die to defend? 

Who chains me? 

And who holds the key that can set me free?   

Right thing to do...

Měla jsem jen jednu Nokii. N70, se symbianem. Pamatuji si, že když umřela, jediné, co mě hryzalo na jejím skonu byl fakt, že jsem přišla o všechny zprávy. Bylo jich tam přes 5 tisíc. A valná většina byla s jedním člověkem. Pamatuji si, že jsem si zcela schválně nastavila na zprávy zvonění, které vyřvávalo jak na lesy: "ÁÁÁÁ už v tom zase lítáme, haťapaťa..."

Nokia a její logo "Connecting people" mě dnes večer přivedla k tomuto příspěvku. Nokia už dávno nespojuje lidi. To Facebook. A pěkně mě s tím sere.

Má úcta a díky nestačí

19.1.2013. Den, kdy jsem se vrátila naplno k životu. Hibernující část mé duše "nesnášímprohru" se probudila a vrátila se mezi realitu všedního dne.

#36 Dávej si pozor na to, co říkáš...

Chtěla jsem vyjádřit něco ve smyslu:
"Dávej si pozor na to, co říkáš, protože se ti to může splnit..." Myslím, že na to kdosi cosi řekl. Jen mám v hlavě tak trochu mišmaš a nejsem si jistá, kdo to byl. A tak jsem jsem se zeptala strýčka Googla, aby mi to řekl. A vida, co mě zaujalo...

2:0 a v odvetném utkání 1:2

Nehledala bych žádnou symboliku v tom, že zrovna dnes jsem si řekla, že je načase nějak shrnout uplynulý rok. Ostatně to dělám každý rok, tak proč vynechat ten s pořadovým číslem 22.

Jsem listopadové dítě a podstatnou část prvního ročníku jsem strávila v uzavřeném prostředí. Zmiňuji jej jenom proto, že mi to přijde tak nějak zábavné. A musím poznamenat, že vzhledem k mé probíhající proměně v mrzouta je to poměrně poslabší vtip. Což souvisí s tím, že mrzouti postrádají smysl pro humor.