Ani nemá smysl počítat, kolikrát jsem se sama sebe ptala na jednoduchou otázku. Otázku pravdy, na kterou si ale stejně nikdy sama neodpovím. A asi ani nikdy nebudu mít dost odvahy zeptat se přímo toho, koho se má otázka týká. A pak, že se nebojím. Vlastně se bojím jednoduché pravdy, která by mohla zničit vlastně všechno to, čemu jsem v posledních letech věřila.
Pravda může být devastující. Může být osvobozující, ale taky kurevsky moc ublížit. Zničit a pošlapat všechno, co je vám milé a svaté. Ale i tak, když se mě zeptáte, budu vždy říkat pravdu. Budu ji hledat a budu chtít znát pravdivé odpovědi, žádné bílé a sebelépe míněné lži.
Člověk se jen musí naučit poznávat, kdy je lepší přestat hledat pravdu a přijmout věci tak, jak jsou. A přijmout fakt, že jsou případy, kdy zjištění "pravdy" nic nevyřeší. Nebude se mu usínat lépe, nebude mít najednou ve všem pořádek. Jsou zkrátka věci, ve kterých nemá smysl hledat pravdu. A ani ten smysl.
Žádné komentáře:
Okomentovat