Sedím si takhle ve Finsku a přemýšlím. Ne že by se mi to dělo jenom ve Finsku, stává se mi to pořád ať sedím kdekoli, ale zejména zde ve Finsku je mi úplně šum a fuk, jestli ty myšlenky bolí a nebo ne. Protože v konečném stádiu je tu tolik věcí, které mě naplňují absolutním nezájmem k tomu, co se děje dva tisíce kilometrů daleko.
Tak zaprvé, každý pohled na tu černou krásku mě naplňuje prostým, avšak absolutním štěstím. Když všechno půjde na ruku, ještě dva měsíce se budu mazlit s klíčem, na kterém je nápis VESPA. *vítězoslavné* pičovole to je pocit! Prostě jen si sednout a absolutně bezcílně jezdit, jak se mi zachce a kdy se mi zachce. Můžu křičet do helmy a nikdo to neslyší. A i kdyby ano, ve Finsku by to bylo každému naprosto putna, jestli kříčím nebo ne. Protože takoví Finové jsou. Nejsou naplněni nezájmem k okolí, to by tu byl absolutní bordel a ne ochrana životního prostředí, citlivé zacházení s tím, co je a co má být i nadále, to je něco, co mají Finové tak nějak...přirozeně. Jen se zkrátka starají o své tak, jak se sluší a patří, co je vedle, je zajímá jen pokud je přinutíte, aby je to zajímalo (případně jim připadáte zajímaví sami o sobě).
Dneska jsem byla na návštěvě u sousedky. Sama mě pozvala (zřejmě jsem byla zajímavá sama o sobě). Chtěla si povídat o tom, proč mám doma sphynxe. V útulně zařízeném bytě si mezitím N. a L. hráli s dvěma kocourama, světe div se, sphynxe. Jeden mi neuvěřitelně připomíná Furryho. Až na to, že tenhle je opravdu "furry"... Byla to nesmírně příjemně strávená půlhodina, během které jsem mohla nahlédnout do skutečně finské domácnosti (moje host family je finsko-německá). A musím říct, že vlastně vůbec nechápu, proč jsem doposud měla z Finů nepříliš dobré pocity. Proč jsem tu zemi ve svých cestovatelských plánech vždy ignorovala, proč jsem se o jejich kulturu nezajímala. Ne, nechápu sama sebe. Ale na druhou stranu, nyní to doháním tím, že tu žiju. Ano, žiju ve Finsku. A věřte nebo ne, už mě několikrát napadlo, že bych třeba i zůstala na dýl, než jsem původně plánovala. Ovšem s tím, že skutečně nejprve dokončím bakalářská studia. Pak bych se třeba i vrátila.
Mnoho mých přátel se divilo, nebo částečně i obdivovalo tu odvahu vzít a odstěhovat se. Myslím, že to není o odvaze.
Před odjezdem jsem se několikrát ptala sama sebe
"Před čím utíkáš tentokrát, Dito?"
Jenže já jsem se nerozhodla utéct, protože ve skutečnosti nebylo před čím. V Praze, v Brně, doma. Nezanechala jsem za sebou nic, co by bylo nedořešeno, co by potřebovalo nějaký závěr nebo ukončení. Nebyl a není žádný problém, před kterým bych vzala nohy na ramena. Rozhodnutí odejít, odjet, sbalit se, zkrátka a dobře vyplynulo ze situace. Z možnosti sebrat se a...žít. Žít jinak, jinde. Rozhodla jsem se žít, nestát na místě a čekat, než se něco semele.
Seděla jsem včera večer u jezera a koukala na západ slunce. Hlavou mi běželo milión myšlenek, ale ani jedna nebyla o tom, že tam sedím sama. Nelitovala jsem se, nastavení mé mysli, mého těla a všeho okolo je zkrátka takové, že si sama vystačím. Že jsem dostatečně spokojená s tím, co mám a jak to mám. A že se nepotřebuji nikoho a ničeho doprošovat, abych si svůj život dostatečně užívala. Nepotřebuju dělat vůči sobě žádné kompromisy, abych se necítila sama. Já se sama necítím.
Sedět sama u jezera a koukat na západ slunce s vědomím, že zítra mě čeká další skvělý (byť deštivý) den v cizí zemi, s cizími lidmi a něčím, co mohu objevit, zažít a prožít, je něco, co mě nutí neustále a až otravně opakovat #ilovemylife.
Žádné komentáře:
Okomentovat