O pohádkách

Mám ráda pohádky.
A mám k tomu snad miliardu opravdu pádných i zbytečných důvodů.
Mám je ráda, ale nevěřím na ně.



The Notebook, Notting Hill, Pretty Woman, Dirty Dancing, The Vow. Můžu jmenovat všechny ty filmy, které když vidíte v poměrně nízkém věku, formují vaši představu o ideálním partnerovi/partnerce. O tom, jaký bude váš život po boku někoho. Sem tam nějaké zaškobrtnutí, ale vlastně jinak pohádka. Že potkáte osudového člověka (nejlépe to poznáte na první pohled, případně na druhou větu). A víte co? Nikdy jsem na to doopravdy nevěřila. Všechny ty romantické filmy mé rodičovstvo vždy okomentovalo stejně: "Nereálné, blbost."
Ten tam je ten pocit, že něco takového existuje, když vám to říká ta jediná autorita, kterou v nízkém věku s menšími pochybami uznáváte.

Nevěřím na partnerské pohádky. Ano, dozajista potkáte člověka, se kterým chcete být, bez výhrad a i ty do očí bijící rozdílnosti jste ochotni přehlídnout, protože se necháte vést srdcem. Srdce nemluví, nemá rtíky. Ale odvoláváme se na něj všichni.

Jsem, řekla bych, v přijatelné míře naivní mladá holka. Ví, že si prostě musí věci vybojovat, že to zkrátka nejde jinak. Jsem s tím smířená a umím s tím žít. Vlastně si ty bitvy docela užívám. Obecně bych řekla, že umím stát nohama pevně na zemi a nepředstavovat si, že ze všech sraček (do kterých se stejně velkou měrou dostávám vlastním přičiněním, byť v dobré víře provedeným) vyvede někdo cizí.
Moje základní pravidlo, kterého se snažím držet zuby nehty je: "Umět udělat šťastnou sama sebe. Spokojená a štěstím bez sebe s vědomím, že se spokojím s tím, co umím a kdo jsem, já SAMA" ...pak možná, ale jenom možná, mě může učinit šťastnou ještě někdo po mém boku. Ale v prvé řadě je o to mně. S tímhle žiju a jsem věru spokojená.

Svá rozhodnutí dělám za sebe, ovlivňují především mně. Žiju v tom luxusu svého vlastního světa, svých vlastních pravidel a svých vlastních cílů. Když o něčem rozhodnu, má to vliv na mě a mého kocoura. Věřte mi, tenhle luxus se mi strašně líbí.

Není to o tom, že bych neměla ráda své přátele, že bych nechtěla trávit čas s lidmi, na kterých mi záleží a které mám ráda. Není to tak, že chci názorně ukázat, jak nikoho nepotřebuji a jak se bez všech obejdu.

To, že odlétám na zbytek roku do cizí země, kde budu žít, souvisí s tím, že zkrátka můžu. Mám  možnost, chuť a je to jeden z dílčích cílů mého života. To rozhodnutí souvisí s tím, že očekávám, že mám tak dobré a skvělé přátele, kteří mě podpoří a řeknou "hodně štěstí, uží si to tam". Že se obklopuji lidmi, kteří jsou tak trochu pohádkové bytosti, které mě podporují, zvykli si na mojí povahu a mají mě rádi takovou, jaká jsem. A tihle lidé ví, že se vždy rozhoduji s vírou, že je to tak správné.

Nevěřím na pohádky, ale věřím na to, že existují pohádkové vlastnosti v lidech samotných. A jednou z nich je podpora a víra v lidi, které máme rádi. A když už nic, umíme respektovat jejich volbu. Protože je to přece jenom jejich život, jejich vlastní svět.


Mé finské dobrodružství můžete sledovat zde.