Čím je pro mě kavárna? Kavárna mého srdce

Esej, kterou jsem odevzala do Středoevropská kavárna - zastavárna času nebo horká postel revoluce?

Mám životní teorii o cestě. Vše, co se mi kdy přihodilo a kam směřuji, souvisí s tím chodníkem za mnou. Sedíc v kavárně se rozhlížím kolem sebe a vracím se v myšlenkách zpátky do dob, kdy jsem položila první cihličku na cestu ke kávě. 

Bylo mi osm let a vedoucí na dětském táboře seděl v rozkládací židli, plechovou lžičkou míchal ve skleničce, ze které se kouřilo. Přiběhla jsem k němu a chtěla, ať jde s námi hrát karty. Dostalo se mi rychlé odpovědi: „Nevidíš, že mám kafe? Neotravuj, teď nikam nejdu!“

Trvalo mi zhruba dalších osm let, než jsem jeho prudkou a zamítavou odpověď pochopila. Až zpětně si uvědomuji, že tehdejší zážitek je prvním, kdy káva pro někoho něco znamenala. Především, že pro onoho vedoucího byla káva (a snad stále je) významný rituál.

Káva můj život lemovala, aniž bych si to uvědomovala. A má bezmezná láska k ní měla postupný vývoj. Od žárlivého nepochopení (odmítnutí vedoucího k trávení společného času), po abstinenční nervozitu a třas. Ale hezky po pořádku.

Poprvé jsem si kávu dala asi ve čtrnácti letech, kdy jsem na kávomatu zmáčkla tlačítko „černá káva“ místo obvyklého „čokoláda“. Dnes se nad tím zážitkem usmívám, protože má první bezprostřední reakce po polknutí bylo zhnusení - umocněno faktem, že jsem si spálila jazyk. Dnes jsem v situaci, kdy obarvenou černou vodou z automatu pohrdám a znovu mačkám „čokoláda“. Ne že bych na základě první zkušenosti, kdy jsem chtěla horkou černou vodu vyplivnout, ale zkrátka proto, že s kávou to nemá zhola nic společného. Avšak před lety to byla jediná „káva“, kterou jsem pila. I to byl jakýsi rituál během mých studií na gymnáziu. Zmáčknout moccacino, koupit si k tomu Milu a povídat si se spolužačkami.  

V období, kdy jsem dostala svou první občanku, jsem z kávového automatu přešla postupně na instantní kávu. Vyčítala jsem mámě, že doma schází dóza s instantní kávou a já si musím kupovat 3v1. Její argument, že je zbytečné kupovat další kafe, když máme doma profesionální kávovar, jsem nebrala v potaz. 

O necelé dva roky mé ráno vypadalo následovně: Vstala jsem, slezla v polospánku 11 mlýnských schodů do kuchyně, se zalepenýma očima zmáčkla nahřívání, jako slepec se přidržovala kuchyňské linky při cestě k hrníčkům, po paměti jsem sáhla po tom největším a absolvovala podobnou cestu zpět ke kávovaru. S jedním okem otevřeným zmáčkla obrázek se střední kávou a spokojeně poslouchala, jak si Séčko (tak familiérně našemu kávovaru říkám) odebírá potřebný počet kávových zrn Goriziana a mele si je. S prvním douškem se mi otevřely oči a já začala fungovat a žít.

Káva se pro mě stala rituálem a životabudičem zároveň. Bylo otázkou času, než svou lásku ke kávě prohloubím a přenesu na vyšší stupeň. Ostatně stalo se tomu tak v době, kdy jsem přešla na vysokou školu do Brna. Tehdy jsem pochopila, že na světě neexistuje pouze Goriziana, ale přehršel dalších druhů kávy, které se mezi sebou výrazně liší. Chutí, způsobem pražení, zpracováním, podáváním, aroma.

Odtud už pak byl jen krůček k tomu, abych začala hledat svou nejoblíbenější kavárnu, ve které budou umět kávu vybrat, udělat a nechají vás užít si každičký doušek. Ta fáze bezděčného hledání trvala dva a půl roku. V té době se pro mě stal studijním rituálem pít kávu z pojizdného stánku na České, kde se skloubí chuť s výborným servisem. Ale zásadní nedostatek jsem viděla a vidím v tom, že káva od Kofi-Kofi je ta, kterou piju z kelímku a ač mi chutná a mám ji ráda, schází mi možnost sednout si, číst knihu a vychutnat si ji v klidném prostředí. 

Navštívila spoustu kaváren, ale žádná z nich mě neuchvátila tolik, jako pražský „Můj šálek kávy“. Skutečně je to můj šálek kávy. A soudě podle návštěvnosti, nejenom můj. Sedíc v Šálku s otevřeným notebookem, knihou po straně a shotem espressa v ruce, člověk musí konstatovat, že právě narazil na vrchol kávového blaha. 

Mám životní teorii o cestě. A má cesta ke kávě, ve chvíli, kdy jsem usedla v Šálku, dospěla ke konci. Našla jsem svou kávovou normu, metr, kterým od té chvíle poměřuji všechny kavárny, které navštívím. Základním kritériem dobré kavárny je pro mě láska ke kávě a rituálu, kterým je její požívání. A tu v Šálku mají. Lidé si mohou říkat, co chtějí, ale pro mě ze zdejší atmosféry dýchá radost a chuť sdílet něco mimořádného s neznámými lidmi, kteří se třeba stanou vašimi přáteli. A i o tom by káva respekvite kavárny měly být.