Je všude. Pan Zásluha běhá po všech čertech, od nevidím do nevidím, kam se mu zachce. A nebo ani nechce, ale doběhne taky. Je to přece Zásluha.
Dobrý sluha, ale špatný pán.
Čistě hypoteticky:
Bylo dítě.
Nebylo jen jedno na světě, to dá rozum.
Ale to dítě bylo. Na tom se musíme shodnout. Jinak by příběh, který vám chci vyprávět, nemohl pokračovat. Mohl by, ale bez vaší účasti. A bez cízí sdílené zkušenosti by celé tohle vyprávění o panu Zásluhovi nemělo cenu.
Bylo dítě.
Na to už se shodneme.
A to dítě, jak rostlo, tak poznávalo, že se po světě pohybuje muž, kterému všichni říkají Zásluha. Nikdo doopravdy neznal jeho jméno, ale dovolávali se ho všichni. Bez rozdílu.
Bylo dítě.
Stálo na židli a koukalo, jak nejznámější ženská tvář krabatí čelo, tasí ukazováček a s obzvláště naléhavým tónem ze sebe vydává údajně smysluplná slova. Pak tím ukazováčkem ukazuje k něčemu, co mělo tvar jako ty věci, do kterých dítě rádo plácalo tím, co si ještě radši strkalo do pusy. A tak to natáhlo a chtělo plácnout zas. Když se jemná dětská pokožka dostala do styku s tím, co mělo tvar jako ty věci, do kterých dítě rádo plácalo, to konkrétní místo na Zemi protnul syčivý zvuk.
Bylo dítě.
A to se slzami v očích a snoplem u nosu právě poznalo, že existuje Zásluha.
Bylo dítě.
Které už rozumělo, že z úst nejznámější ženské tváře vycházejí smysluplná slova. Naučilo se, že musí tím, čím plácalo a strkalo do pusy, občas něco chytit a odnést tam, kde si to smysluplná slova vyžádala. Pak přišel Zásluha a dítě něco dostalo. Za to, že něčemu sloužilo.
Bylo dítě.
Co se naučilo vydávat sotva smysluplná slova. Ale na nejznámější ženské tváři se roztančily plamínky radosti. I za nimi se schovával. Zásluha.
Bylo dítě.
Rostlo. Učilo se. Že s kulatou čmáranici na papíře, co v každém sešitě na každém místě v téhle zemi vypadá stejně, přichází Zásluha a zkrabatělé čelo nejznámější ženské tváře, co s rozzlobeným tónem diktují smysluplná slova.
Bylo dítě.
Stále to bylo dítě nejznámější ženské tváře, ale už ne dítě pro ty cizí tváře. Míjelo je a zjišťovalo, že Zásluha se v těch očích zrcadlí stále míň. I když se zasloužilo, i když se snažilo. Zásluha nepřícházel.
Bylo dítě.
A stále se učilo. Že čím starší ono samo je, tím hůře se k němu Zásluha dostává.
Bylo dítě.
Co už vědělo, že každý jednou doslouží.
I Zásluha.
Žádné komentáře:
Okomentovat