Create your own destiny

"With a mind like yours wide open, you could create a whole new world."

Pojďme se zase jednou vypsat z podstaty a dokázat si, že žiju. 


"Nešla jsem dál, víš? Nešla. Pořád jsem se držela poblíž, ve stínu. Čekala jsem na tebe. Na tuhle chvíli."
Zrychlil se mi tep. Kousla jsem se do rtu. Ne, nezdálo se mi to. Vážně to řekla. V duchu sem si tu větu znova zopakovala.
"Já, nevím co říct. Doufala jsem...Ale taky jsem si říkala, že už jsi dávno jinde," vyplulo ze mě nakonec. "Vím, kdo jsi. Vím, co chceš," sklopila oči ke stolu. Natáhla se pro hrnek s kávou, ale nepřisunula jej blíž k sobě. Jen ho křečovitě sevřela.
"Jo, v tomhle...-"
"Nepřerušuj mě, prosím," zastavila mě. Podívala se mi zpříma do očí. Zmátlo mě to. Myslela jsem, že znám celou škálu jejích pohledů, že ji skrze oči vidím až do duše. Ale najednou jsem viděla něco neznámého.
"Pokračuj, promiň," vybídla jsem ji.
"Věděla jsem to," zvedla levé obočí, když to říkala. Pak se si přitáhla hrnek k ústům a z hluboka se napila.

Ta ledabylost mi připomněla všechny ty maličkosti, které ve výsledku vytvořily NÁS. To velké MY, když se vymlouváte přátelům "My máme jiné plány" a ve skutečnosti se vám nechce vytáhnout paty z bytu, celý večer strávit po svém a ne v klubu plném potěšení hledajících duší. Používáte množné číslo, protože tím dáváte najevo, že berete ohledy ještě na někoho jiného, nejen na sebe. Že se musíte s někým poradit, že v tom nejste sám, ale s někým tvoříte PÁR. To bylo to MY, stovky maličkostí a dvě velké holky. My dvě.

"Že se nakonec vrátím?" nebylo mi příjemné přiznat, že má zase pravdu. Vždy, když něco řekla, věděla proč to říká. Nevím, jak to dělala. Ale byla to jedna z těch věcí, které jsem na ní obdivovala a přitom mě tím zároveň otravovala. Hledat za vyřčenými slovy ještě další a další rovinu. Neustále si klást otázky. Jak to ví? Co tím myslí? A je to sakra všechno?

"Ne. To ne. Věděla jsem, kdo jsi a co chceš," odpověděla klidně a znovu si uskrla kávy. Vypadala tak klidně. Říkala to nezvrušeným hlasem. Dívala jsem se jí do očí a hledala jsem v nich tu ztrápenou, zklamanou a zlomenou holku stojící ve dveřích, která to se mnou vzdala. Bylo znát, že to bere jako osobní prohru. Že její zarputilost, touha a víra, projednou narazila na tupý kámen. Mou hlavu. Teď proti mně ale seděla holka, kterou jsem nepoznávala.
"Nerozumím ti. Co tím chceš říct?" Za otázku přece člověk nikdy nic nedá, že? A proč bych se měla bát zeptat. Co se mi může stát...
"Tím chci říct, že jsem stála ve stínu a pozorovala, co děláš. Nemohla jsem se ti míchat do života. Víš, že jsem chtěla. Že mi na tobě záleželo a měla jsem starost. Jen jsem po tom všem, co se mezi námi dělo, usoudila, že nemám právo a vlastně ani důvod míchat se do toho, co děláš."
"No dobře, tomu rozumím. Ale nechápu, co to znamená."
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Snad vůbec poprvé jsem si připustila, že mám strach. Opravdový, ryzí strach. Když víte, že se vám nemůže nic zlého stát a přece se to stane. Ten strach, že ani poslední jistota ve vašem životě není jistá.
"Ale no tak, zapoj hlavu. Rozumu máš dost. Co to asi tak znamená?" odpověděla tak ledabyle. Bez špetky zájmu. Lhostejnější tón jsem nikdy neslyšela.
"Asi to potřebuju slyšet nahlas. Já..." ztratila jsem slova. Přišlo prázdno.