Je to už nějaký ten pátek, ale hlavou mi vrtají věty, které o mně řekl zcela neznámý člověk (užívám generické maskulinum a přitom vím, že šlo o ženu). Ona neznámá využila veřejného prostoru sociálních sítí, aby mi dala najevo svůj postoj k mé osobě a to i přesto, že jsme se viděly asi tak dvakrát v životě.
A mně to hloubá hlavou hezkou řádku dní.
Už jsem se o sobě doslechla dost. Dokonce jsem si i přečetla dost. Anonymní internetové diskuze pod mými články mi ale doposud nikdy nenasadily tak velkého brouka v hlavě, jakého tam mám teď. Obrovskou nenažranou potvoru, co pojídá dobré a kálí dovnitř akorát pochyby. Což je to nejhorší, co se vám vlastně může stát. Že o sobě začnete pochybovat.
Nepochybuji nad svým přesvědčením, že dobrý sex je dobrý sex a patří do postele (obrazně řečeno), že je to intimní záležitost, kterou netřeba veřejně prezentovat. Zkrátka proto, že mi přijde hloupé demonstrovat svou sexuální akvititu a svým způsobem upozorňovat na to, že teda jsem ten dospělý, aktivní a požitkářský jedinec. Veřejné prezentace vlastní sexuality mi přijde lascivní, nikoli provokativní. Neříkám, že bych zvedla ruku pro sexuální represi z dob viktoriánské Anglie, ale taky si nemyslím, že je nutné zveřejňovat kolik pomůcek má člověk doma v šuplíku.
Sex podle mého není univerzálním řečením frustrace, napětí, partnerských hádek a nevím čeho všeho ještě. Neodsuzuji lidi za to, že to tak třeba mají, ale byla bych ráda, aby pak tihle lidé necpali, že mi chybí sex, případně dobrý sex. Lidi, kteří něco podobného na mou adresu utrousí, ví o mé sexuální aktivitě zhruba nula nula nic a jejich hodnocení je vlastně až trapně omezené. Tleskám za vaše jednoduché nahlížení na cizí svět, nicméně věci, lidé a vztahy obecně jsou komplikovanější, než nějaké šup sem, šup tam. Alespoň tedy v mém světě sex ještě nikdy nic nevyřešil.
Možná, že jsem naivní a možná, že mi taky něco uniklo, ale zkrátka věřím, že sex je intimní akt, který má člověk jako nadstavbu a odměnu za vztah, ve kterém jde o víc než jen o povzdechy a upocená těla.
A ta část, že mi chybí pokora a potřebuji virtuálně profackat cizím člověkem, abych se vzpamatovala. Doufám, že se ani po téhle "facce" nezměním.
Nikdy jsem se netajila tím, že jsem vlastně tak trochu snob a arogantní člověk. Na druhou stranu...V sedmnácti jsem si řekla, že založím web o ženském florbale a udělala jsem to. Nějakou dobu jsem žila jen tím, což narušilo spoustu mých přátelských vazeb. Když jsem web psát přestala, ukázalo se, komu skutečně imponovala Dita Ondrejková jako člověk a ne jako někdo, s kým je dobré být za dobře, protože by mohl napsat něco ne zrovna lichotivého.
...
Před pár dny jsem dělala rozhovor s jednou respektovanou českou sportovní novinářkou. Zavedly jsme téma na děti a nějak jsme skončily u toho, že mám dva mladší bratry, o které jsem se pomáhala starat. Ta cizí žena na mě koukala zvláštním pohledem plným respektu k tomu, že jsem v podstatě od svých 11ti let pomáhala s výchovou mladších sourozenců. Do té chvíle mi to přišlo jako něco normálního, součást mého života. Nikdy mi nepřišlo divné, že jsem brávala a beru brášky někam ven. Že jsem jim měnila plínky, hlídala je, vodila do školky a podobně.
...
Mí rodiče vybudovali něco odivuhodného. Nemyslím si, že na tom mám podíl. Žijí ve velkém domě, jezdí (na české poměry) drahým autem, v zimě jezdí na lyže do zahraničí (ne jednou). Nemám pocit, že bych se na něčem z toho aktivně podílela. Co dokázali oni, jsem já vlastním přičiněním rozhodně nedokázala.
Spousta mých známých z gymnázia pocházejících z podobných sociálních podmínek, dostala auto, každou chvíli mají nový telefon a podobně. Mně rodiče řekli, že na auto si musím vydělat. Ba co dokonce, dokud jsem neodešla z douu na VŠ, auto jsem řídila jen pod dohledem a půjčovali mi ho jen zřídkakdy. Teorie, že když nevydělám na benzín a škodu, kterou bych mohla způsobit, a tak nemám za volantem dělat, mi v hlavě rezonuje pokaždé, když sešlápnu plyn.
...
Snažím se být nápomocná. Nezavázet, nepřidělávat někomu dalšímu starosti. Radši se vymáchávám ve svých problémech a hledám z nich cestu sama, než abych požádala o pomoc. Když se něco po...e, hledám chybu v sobě, ve svém přístupu a provedení daného úkolu.
10 let u florbalu mě naučilo, že když udělám chybu, jde to vidět a hlavně, nikdo to za mě už nevyřeší. Tak jsem si to přenesla i do běžného života.
A mně, že chybí pokora?
Bitch please, shut up and mind your own business.
Žádné komentáře:
Okomentovat