Damaged bridge and will

Miluju, mám ráda, líbí se mi, prožívám, užívám.
Nesnáším, nemusím, nelíbí se mi, neprožívám, trpím.

ŽIJU.

"What does it mean?" zeptala jsem se snědého podsaditého kluka s uhlově černými vlasy, co seděl na opačné straně stolu. Zvednul své obočí, zadíval se mým směrem, usmál se a odpověděl mi otázkou: "What exactly?"
"This tattoo. What does it mean for you?"
"Which one?" zeptal se trpělivě Turek, jehož ruce zdobily chaoticky rozmístěné barevné malůvky.
"This, right forearm."
"Oh, this one. This means...nothing at all. It's fun, you know. Like life."


V myšlenkám se alespoň jednou týdně vrátím k tomu všemu, čím jsem si musela projít. A znova se ptám: "Proč?"

Pozoruji, jak kolem mě lidé dostávájí druhé šance. Jak zkoušejí udělat z ničeho něco, z něčeho ještě víc. Pozoruji a možná s jistou záští zahořkle komentuji. Ptám se proč a vím, že ta otázka jen proletí mou myslí a zase zmizí, protože na ní není odpověď. A 42 nesedí. To moje "proč" není základní otázka Života, Vesmíru a vůbec. Je to prostě jen možná trochu zlostné, zklamané, nechápavé proč, které odplyne stejně, jako spousta přátelských vazeb, které jste si v životě stačili udělat.

A pak sedím naproti ní, směju se, skrkáme drink a příjemně se bavíme. Dlouho do noci nemůžeme přestat. Zastavujeme se u každé výlohy s knihami, vyprávíme si o cizích příbězích a jídle. Mluvíme na sebe cizím jazykem, komentujeme podivná stvoření na ulici, šišláme, když potkáme roztomilé zvíře. Bavíme se o našich životech, cízích osudech a o chybách, které jsme udělaly my samy.

A pak jsou chvíle, kdy sedím naproti Ní. Ne často, jen sem tam. Sedím a hlavou mi neběží "Proč?" Snažím se zahnat vnitřní konstatování, že mě to otravuje, že to není cesta, kterou jsem v životě chtěla kráčet. Že už vlastně ani nevím, co na tom místě dělám. Že život kdysi nejbližší lidské duše je nyní něčím, co nestojí za mou pozornost.
A v myšlenkách se vracím k večerům, které mě nyní naplňují štěstím a přesvědčením, že jsem přesně na té cestě, na které jsem měla být. I když jsem se na ní dostala skrze velká zklamání, bolest a slzy.

Miluju, když mě dialogy posunují dál. Mám ráda, když můžu udělat největší dětinskost a vím, že na druhé straně to vyvolá podobnou reakci. Prožívám každičký moment. Užívám si sedět ve společnosti neznámých a cizích lidí, kteří se jen tak spontánně posadili ke stejnému stolu a přece mají tolik témat k rozhovoru.

Nesnáším, když jsem něco jako samozřejmost nebo povinnost. Nemusím znamenat všechno, ale nelíbí se mi, když je má přítomnost jen splněnou společenskou povinností. Neprožívám to, neužívám si to. Ve skutečnosti trpím, když cítím, že jsem někde z povinnosti.

Žiju báječný život. S pády, vzestupy, zákruty, škobrnutími i volnými cestami.


Každý kolem mě dostává druhou šanci.
A vlastně i já. Diametrálně odlišnou od té, kterou jsem si ještě třeba před rokem představovala.

"Oh, this one. This means...nothing at all. It's fun, you know. Like life."