Zamilovaná.

Je to příběh starý, jako svět sám. Vlastně možná tak starý nebude, kdybychom se pídili po detailech a bádali, jestli bylo první vejce nebo slepice. Jestli se naši předci rozmnožovali na základě pudu a nebo brali při selekci partnerů v potaz jakousi citovou hloubku věci.
Racionalizace. To je moje. Jak si ale zracionalizovat zamilovanost?




Jde to. Vědecky bychom řekli, že zamilovanost bude jakási hormonální reakce těla. Ale nebudu ničit sobě a ani nikomu to, co ze zamilovanosti plyne v běžném životě. Pro člověka, co si nepotřebuje každičký detail svého jednání někde v tichosti a samotně rozebrat do posledního vrtnutí, je zamilovanost stav mysli.

A moc hezký a příjemný stav mysli.

Musím se přiznat. Je to už nějaká ta doba, kdy jsem seděla se svojí velice dobrou kamarádkou a mimoděk si povzdechla "je čas, abych se zase zamilovala."

Jsou věci, které si nenaplánujete. Ale taky se znám a vím, že když něco prohlásím, stojím si za tím a především, jdu za tím. Chtě nechtě, stavem své mysli a svými slovy rámuji své další směřování.

Dá se zamilovat na povel?

Vlastně ano.

Zamilovat se můžete denně. Jen tak. Prostě vidíte a mluvíte s hezkým člověkem, kterého si zamilujete. Protože udělá něco, co se vám libí. Co vaše tělo nechá vyplavit dávku, hřejivéno a příjemnéno pocitu, že vůči tomu člověku můžete zaujmout pozitivní postoj.

Tak třeba já. Vím, že jsem teď momentálně zamilovaná.

Tehdy, když jsem seděla s dobrou kamarádkou, neuvědomila jsem si, že se zamilovávám denně a pořád do něčeho. Do výzvy, do práce, do titěrných maličkostí. Do obrázků, do míst, do herců a hereček. Do cizího hlasu, který někde zaslechnu a mně se z něj podlomí kolena. Zamilovávám se (skoro) denně a vlastně úplně snadno.

Jenže ta dávka štěstí a zaujetí se zanedlouho odplaví. Možná zbyde rutina, nový koníček, místo s hromadou vzpomínek, oblíbený film, seriál.

Tehdy jsem si neuvědomila, jak těžké je se zamilovat a zůstat milovat. Vlastně...těžké to není. Pokaždé, když se podívám na fotku svého malého brášky, své rodiny, svého kocoura a nehezkou řádku let mrtvého psa, uvědomím si, že ani milovat není tak těžké. Když jde o něco, o čem víte, že bude ve vašem životě jako stálý bod. Že se to nezmění a už navždy to je váš bratr, sestra, máma, otec, táta, babička, dědeček, kocour, pes. Ale je sakra těžké naučit se milovat něco potom, co se odplaví ty příjemné pocity. I když...opravdu se to učíme?

Jak je to sakra s těmi neznámými lidmi, do kterýc se zamilujeme? Nerozumím tomu. A tak zoufale se tomu snažím porozumět.
Sedím v tichu a tmě a racionalizuji. Racionalizuji nezracionalizovatelné.

Cit.