Nehledala bych žádnou symboliku v tom, že zrovna dnes
jsem si řekla, že je načase nějak shrnout uplynulý rok. Ostatně to dělám každý
rok, tak proč vynechat ten s pořadovým číslem 22.
Jsem listopadové dítě a podstatnou část prvního ročníku jsem
strávila v uzavřeném prostředí. Zmiňuji jej jenom proto, že mi to přijde
tak nějak zábavné. A musím poznamenat, že vzhledem k mé probíhající
proměně v mrzouta je to poměrně poslabší vtip. Což souvisí s tím, že
mrzouti postrádají smysl pro humor.
Takže, když se pustíme do shrnutí roku 2012, nejlépe to
vystihuje celý nadpis. 2:0 a 1:2 v odvetě.
V roce 2012 jsem napsala na blog dohromady 84 článků,
což perfektně dokládá mou teorii o tom, že se ze svých chmur a depresí
vypisuji.
Napsala jsem stejný počet článků jako předchozí rok, který osobně taky nezařazuji za ten nejpovedenější. Naposledy jsem takovou frekvenci měla v roce 2007 (86 čl., a to si řekněme upřímně, taky nebyl zrovna rok, na který by stálo za to vzpomínat s nostalgickou slzou v oku).
Napsala jsem stejný počet článků jako předchozí rok, který osobně taky nezařazuji za ten nejpovedenější. Naposledy jsem takovou frekvenci měla v roce 2007 (86 čl., a to si řekněme upřímně, taky nebyl zrovna rok, na který by stálo za to vzpomínat s nostalgickou slzou v oku).
Ještě malé upozornění, jestli čekáte nějaký hluboký nitrozpyt,
přestaňte číst. Nehodlám se v tomhle článku věnovat ničemu novému, jen
shrnu to, co už jsme ve své podstatě napsala.
Z ledna stojí za zmínku dva články. Jeden vyplynul ze sázky, kterou
jsem mimochodem, asi prohrála. I když je to trochu diskutabilní, protože je
dost možné, že se skóre vyrovnalo. V určitou chvíli jsem to přestala
sledovat. Nicméně konstatuji – prohrála jsem. V tomhle případě, ač je to
proti mému přesvědčení, na sobě nehodlám pracovat tak, abych prohře příště
zamezila. Řekněme si, že sféra erotických povídek nikdy nebyla ta, kde bych
potřebovala vyniknout.
Druhý článek je část jiné povídky, jež
naopak považuji za docela důležitý. Ten příběh mám stále v hlavě. Přestože
je to už rok a já už ho dlouho nijak nerozvíjela. Neustále se snažím přijít na
to, jakou zápletkou ho oživit i pro někoho jiného, než pro své nitro.
Považuji za zvláštní hříčku osudu, že jsem na začátku února
psala o Osudu. O pět dní později jsem si na vlastní
kůži vyzkoušela, jaké to je, když vám něco vpadne do života takovým způsobem,
že téměř ani po roce nebudete v pořádku. I když já v pořádku už
nebudu nikdy. Co si budeme povídat, zbytek roku se pak odvíjel ze zranění,
které jsem utrpěla v předzápasové rozcvičce. Vím, jaké to je, když se vám
ve vteřině změní život. Snad mi lidé, kteří si prožili něco mnohem horšího,
odpustí tu troufalost, ale můj život se tím změnil. Přestala jsem mít kontrolu
nad tím, jak se vše bude odvíjet, najednou se z mého exaktního plánu stal
mlhavý opar plný tužeb, předpokladů, proseb a nadějí.
„Spočítala jsem si, že
jsem za poslední rok byla šťastná celých 336...hodin. Kde je do 365 dnů nebo
třeba jenom do konce mého života?“
Asi ta nejlepší definice posledních dvou let mého života. A
víte, co se stalo v roce 2010? Zamilovala se, přesvědčila sama sebe, že to
je člověk, se kterým chci strávit zbytek života.
Lidé se nemění. Mění se jen prostředí, ve kterém se
pohybují. A prostředí má na člověka vliv, ale ne na jeho charakter a
přirozenost. Stojíš na tom místě,
uplynulo kolem tebe spousta času a to, na co koukáš, tě tak neuvěřitelně
vytáčí. Chceš křičet, chceš dát životu stejnou ránu, jako on dal tobě. Ale když
uděláš krok dozadu, uvidíš vše v širších souvislostech. Uvidíš, že díky
téhle lekci docela přesně víš, co chceš. A že to, co si chtěl dřív, pro tebe
nebylo dobré. Protože tě to přivedlo na to místo, kde být nechceš a kdy musíš
udělat krok dozadu, aby ses mohl pohnout kupředu.
Člověk zalituje.
I já jsem litovala, sama sebe. Ale musela jsem se tomu postavit a nějak být,
abych nabrala síly a mohla znovu bojovat. Ale co vám budu vyprávět,
někdy věci zkrátka nejsou tak, jak si přejeme. A jak je vidíme. Jen našima
očima. V březnu se událo něco, na co moje nejlepší kamarádka do smrti
nezapomene…Jinak byl březen měsícem, na který…lze zapomenout.
Za to v dubnu se staly věci, na které člověk jen tak
nezapomene… třeba přijde na to, že je jistotou
sám sobě, protože ví, co od sebe čekat. Jsem jistotou sama pro sebe, jen se
občas ztratím ve světě plném nejistot.
V květnu jsem napsala svoji první básničku. Je
o ní, jako ostatně skoro všechno, co jsem od léta 2010 udělala, jsem dělala se
záměrem, neztratit ji z dohledu, být ji na blízku, když bude potřeba. A
zase jsme u toho člověka, co musí udělat krok zpět, aby viděl, že to, co chtěl…
Taky jsem alergická na slovo promiň. Když někomu
ublížíte, musí ta lítost vycházet z nitra. Musí v něm být pochopení
ne toho, že jste udělali něco, co je za hranicí sociologických norem, ale
především toho, do kterého místa lidské duše jste se trefili, že jste ji
ublížili. A prosté slovíčko „promiň“, přestože má ve společnosti svou jistou
váhu a opodstatnění, někdy zkrátka nestačí.
V květnu jsem se taky pasovala do role
největšího kritika trenérského vedení reprezentace juniorek. Vtipné je, že
o půl roku později jsem kritizovala znovu. Nicméně za svými názory si stojím a
proto je podepisuji.
Červen, to byl měsíc, na který vzpomínám hned po únoru s největší
hrůzou v očích. S bolestí a lítostí. S něčím, co se stěží dá
něčím vyjádřit. Snad slovo smutek
anebo konec, budou schopny tak nějak ohraničit všechny ty pocity, které
směrem k červnu mám.
Po sedmi měsících roku jsem došla k tomu, že jsem
použila svůj hastag #ilovemylife.
A skutečně musím říct, že v červenci a srpnu jsem měla radost. Nejen
radost, byla jsem šťastná.
Září,
říjen,
listopad. Nechci ty tři měsíce nějak
víc komentovat. Po kariérní stránce to byly úžasné tři měsíce. Po té osobní,
bych nerada dělala závěry. Což není pravda. Po osobní stránce to byl obrovský
očistec, kdy se vracím k člověku, který musí udělat krok zpátky, aby to
všechno viděl v širších souvislostech.
Leden 2012 začal dvěma články. I z prosince bych
vytáhla dva, které stojí za přečtení. Díky kterým pochopíte, proč je leden 2013
a já jsem ráda, že jsem v lichém roce.
Suma sumárum. V roce 2012 jsem v prvním utkání prohrála 2:0 a v druhém, ač jsem se snažila, jsem přece jenom podlehla 1:2.
Je rok 2013 a já pro něj mám tuhle píseň.
Žádné komentáře:
Okomentovat