19.1.2013. Den, kdy jsem se vrátila naplno k životu. Hibernující část mé duše "nesnášímprohru" se probudila a vrátila se mezi realitu všedního dne.
343 dní. Tak dlouho trvalo, než jsem se po těžkém zranění kolene vrátila naplno do extraligového kolotoče. Už žádné nacvičování, ale ostrý zápas. O čest, o pověst, o body. O všechno. Tak, jak jsem to vnímala x let předtím, než jsem špatně skočila a přivodila si zdravotní problémy.
Nedopadlo to.
Bolí to. Nebolí mě koleno, bolí mě duše. Bolí mě to, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách, abych po 60 minutách kleskla k zemi a řvala ze srdce "Joooooooooooooooooooo" a nemohla to zastavit. Abych zaťala pěst a se vším zadoustiučiněním prokázala světu, že jsem zpět. Místo toho jsem si sedla na mantinel a duši bylo do breku. Jen ta racionální část věděla, že se není za co stydět a slzy nejsou hodny situace.
Jsem zpátky, ale nevyhráli jsme. Vyhrála jsem já. Vyhrála moje vůle a moje ambice. Díky tomu, že mi trenéři dali důvěru jsem mohla prokázat, že nepatřím do podřadné soutěže, ale mezi elitu.
Chci z celého svého zlámaného srdce poděkovat všem, kteří mě podpořili. Chci poděkovat těm, kteří mě s berlema vozili do obchodu, abych si mohla nakoupit, kteří mě vyzvedávali na nádraží a odprovázeli domů. Kteří mě podpírali, když jsem na berlích vrávorala, kteří se starali o mě a mé koleno, kteří se mnou rehabilitovali, trénovali vraceli mě zpět k životu. Chci poděkovat své rodině, která mě i přes racionální pochyby podporovala v mých rozhodnutích. Chci říct velký dík trenérům, ač kolem mě chodili po špičkám, přesto mi dali šanci. Dík všem, kteří o mě pochybovali. Díky nim jsem tam, kde jsem. Zpátky.
Žádné komentáře:
Okomentovat