Right thing to do...

Měla jsem jen jednu Nokii. N70, se symbianem. Pamatuji si, že když umřela, jediné, co mě hryzalo na jejím skonu byl fakt, že jsem přišla o všechny zprávy. Bylo jich tam přes 5 tisíc. A valná většina byla s jedním člověkem. Pamatuji si, že jsem si zcela schválně nastavila na zprávy zvonění, které vyřvávalo jak na lesy: "ÁÁÁÁ už v tom zase lítáme, haťapaťa..."

Nokia a její logo "Connecting people" mě dnes večer přivedla k tomuto příspěvku. Nokia už dávno nespojuje lidi. To Facebook. A pěkně mě s tím sere.





Tohle je zase jeden z těch vztahových příspěvků. Pokud vás moje složitě zamotané vztahy neberou, rovnou to přestaňte číst. Berte to jako přátelské upozornění. Taky jsem vám to nemusela napsat hned na začátku, dostali byste se doprostřed a říkali si: "O čem to zase mele?" (pravděpodobně si to teď říkáte, ale to se vás ještě pořád snažím odradit od dalšího čtení).


Right thing to do...?

Ta správná věc, kterou můžeš udělat...
Mám, až na jedinou výjimku, všechny své bývalé lásky či jen zvláštní dobrodružství na facebooku mezi přáteli. Stěží bych některé z nich mohla označit za skutečné přátele. Prostě známosti, které mi mohou stále nahlížet do života. A bylo docela awkward, kdybych si je "vytáhla". Protože se s (až na jedinou výjimku) stále tak nějak potkávám. Nezáměrně. Riziko faktu, že děláte x let nějaký sport, ve kterém zkrátka potkáváte lidi, kteří vám padnou do oka.

Můj strýc mi řekl, že nemá kde potkat ženu, se kterou by rád strávil zbytek života. A že v podstatě jediná jeho šance je, že nějakou takovou potká v práci. Vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem upřímně pochybuji, že je mezi florbalistkami taková, se kterou bych svedla být do konce svého života a přitom ta samá osoba nespala minimálně s jednou z mých dobrých kamarádek. Což je pro mě osobně (za momentálního rozpoložení hodnot) docela důležitý fakt.

Cože je ta správná věc, kterou jsem mohla udělat?

Je to těžké a možná i sprosté, ale díky facebooku dnes a denně vidím, kde některé mé bývalé jsou. Přísahám, že nemine den, kdybych si neřekla: "Ještěže už jsme od sebe" nebo "Ještěže to nedopadlo".  Dobře, ne všech případech. Ale u některých si děkuji a mám chuť gratulovat. Poplácat si po rameni za to, že jsem z toho vztahu pryč.  

Nemine den, kdy se sama nezeptám: "Proboha a proč si s někým takovým vůbec ztrácela čas?" Jediná možná a racionální odpověď na to je: "Abych věděla, co skutečně chci." 
Protože vědět, co nechci, je krok k tomu utříbit si, co chci.

I když si zpětně říkám, proč ze sebe dělám pokusného králíka patetických, dětinských a vypsychovaných psychopatek. Hádám, že tak nějak se ale vyrovnávají síly ve světě. Nicméně být od těhle lidí je přesně ta správná věc, kterou jsem pro svůj život mohla udělat.

Ale Facebook mi ustavičně ten život kurví. Předhazuje mi příspěvky od lidí, se kterými bych se dnes chtěla jen pozdravit a pro jistotu o jejich životě už NIC nevědět. Jenže vyhodit si je z přátel, to je něco jako trestný čin pro lidi, kteří jsou našimi společnými přáteli. A věřte mi, to poslední na co mám chuť, je někomu vysvětlovat, že už mám fakt plné zuby čtení nějakých patetických hovadin, které mi připomínají, že jsem ztrácela čas s někým, kdo je opravdu totálně mimo. A taky, že já jsem byla totálně mimo.

Kdysi to tak nebylo. Věřím, že před 12 lety bylo mnohem jednodušší se s někým zkrátka rozejít a jít každý svou cestou. Protože jste o tom druhém třeba pár let neměli ani ponětí. Já to ponětí mám a věřte mi, tohle vědomí mě přivádí k neochvějné potřebě omlátit si hlavu o zeď.

Kdybyste mě někdy potkali a já měla sedřené čelo, víte z čeho.