O štěstí, motivaci a kroku do neznáma

Asi není lepší příležitosti, než dnes, abych se vypsala. Začnu tím, co je v rubu tohoto blogu a co jsem si tak nějak převzala za své životní motto.

Who honors those I love with the very life I live? 

Who sends monsters to kill me and at the same time sings that I'll never die? 

Who teaches me what's real and how to laugh at lies? 

Who decides why I live and what I'll die to defend? 

Who chains me? 

And who holds the key that can set me free?   

 It's me. 

I have all the weapons I need. 

Now fight.   

Cítít se pod psa, utápět své smutky a zklamání v alkoholu. I to jsem já. Je to součástí mě, stejně jako hnědé oči a všechny ty jizvy na mém těle. Umím s tím bojovat. Jen občas zapomínám, jak na to.

Mám toho za sebou hodně. Vím, jaké to je být na vrcholu absolutního blaha a štěstí.

Připomíná mi to jeden moment z jara 2008. Bylo to někde v Holandsku, byla jsem na lodi. Vlny s náma pěkně houpaly, já měla za sebou asi stopadesát kilometrů na kole, bolela mě z toho kostrč. Ale vítr, vlny a širé dálky, to všechno mě v tu chvíli činilo šťastnou. Možná i to, že jsem v cizí zemi, kde mě nikdo nezná. Dorozumívala jsem se jenom anglicky. Bylo to po zpackaném play-off juniorek, v době, kdy důležitá část mé rodiny prožila velké zklamání a smutek. Já byla tisíc kilometrů od všeho a všech a cítila ohromnou dávku spontánního štěstí.                                   

Mohla bych se hrabat fotoalby a nalézat další a další fotky, které mě zachycují v momentech absolutního štěstí. V momentech, kdy se cítím vlastně tak nějak nezničitelná. A já jsem. Nezničí mě sebebolestivější porážky, nezlomí mě odmítnutí a den mi nepokazí cízí nabubřelost.

Do deprese mě přivádějí vlastní očekávaní a když věci nejsou tak, jak si představuji.

To já držím v ruce otěže svého života. Já určuji, jakým směrem se vydám. Je to má cesta. A je ode mě směrem k mé samotné nefér, když si připustím myslet něco jiného.

Na ten absolutní vrchol štěstí a blaha jsem se dostala sama. Nikdo to "ještě" nedokázal překonat. Ne že bych toužila po tom, aby to někdo překonával, stačilo by mi, abych byla šťastná tak nějak..akorát. A víte co? To jsou jakési naděje a očekávání. Ty mají tendence člověka zklamat.

Vkládat naděje do cizího člověka a mít očekávání, že vás učiní šťastnou, spokojenou tak nějak akorát, je špatně. Můžete toho člověka milovat a zpátky očekávat absolutní minimum. Tak je totiž správně. Ale stejně se nevyhnete tomu, že se zklamete. Jednou, dvakrát, třikrát...pak to třeba i přestanete počítat. Počet je stejně úplně jedno.
Nejdůležitější je, že už to nastavení "OČEKÁVÁM něco málo nazpět" je špatně. Kámen úrazu je očekávat, že se štěstí dostaví. Základem úspěchu je - činit se šťastným sám o sobě. Být spokojený sám se sebou, nescházet ze své cesty a připojovat se na cizí. Zůstat svůj, stůj co stůj. Kdo to nepochopí, kdo se nepokusí se přizpůsobit se, za váš čas nestojí. Je ho zoufale málo. A jestli máte cíle, sny, tužby a přání, pak se nemůžete zdržovat. Ne s někým, kdo nevidí za vlastní špičku nosu. Nevidí to, kdo skutečně jste.

"Slabši zhynou. A ti, kdo kteří se neumí přizpůsobit, jsou slabí."

Možná uděláte stejnou chybu já. Sejdete z cesty a necháte se vláčet. Nepřijde vám, že sebou necháte vláčet, ale že následujete.                       

"When you lead I will follow."

Nejsem nastavená k tomu někoho následovat. Nenarodila jsem se s tím. Neumím být něčí koule na noze a už ze své podstaty nechci být na obtíž. Jen občas nepoznám, že už na obtíž jsem. Když mi to nikdo neřekne, trošku mi trvá, než na to přijdu. No co, každý máme nějaké chyby. A mně občas tyhle věci sepnou pomaleji.

Na více než pár měsíců jsem se ztratila. Sešla jsem z cesty. Snažila jsem se myslet víc na podstatu "MY" než na sebe. Nemusí to vždy být špatně. Ale v každé příručce osobního kouče vám dají radu, že si musíte udělat čas na sebe. Na své cíle, tužby, přání.
Už to není o tom, abych si vybrala stáž na tři měsíce v době, kdy se mi to nehodí, ale je tu větší šance pro bytí s někým, na kom vám záleží. Už to není o tom chodit někam, kde se necítíte dobře, protože tam chcete být oporou. Už to není o tom ustupovat, ztrácet sebeúctu, sám sebe i čas.

Řekla jsem jen opravdu nejbližším přátelům, co plánuji. Bála jsem se, že se mi dostane dalšího odmítnutí, jako před dvěma měsíci. Kdy jsem vložila naděje a byla ochotná si tak nějak přeskupit život jen proto, že by to byla příležitost. Příležitost, kterou jsem si tak nějak bezděčně vypracovala, nestála jsem o ní nějak extrémně, ale byla to zajímavá úniková cesta. Dovolila jsem si do toho přesto vložit očekávání a naděje. A tento zdánlivý luxus mě posléze odpálil k dlouhodobým depresím z toho, že nevím, co dál. Že nevím, kde jsem a co dělat.

A do toho se vložilo mé vrtošivé koleno. Ne, nebylo mi dobře. Ani trochu. Byla jsem zklamaná z člověka, ze svého přístupu a z toho, že jsem někde úplně jinde, než jsem si představovala před třemi lety.

Jsou to skoro tři roky, kdy jsem byla nahoře. Abych nezapomněla, jak těžké bylo se tam dostat a co všechno jsem pro to udělala, Osud mě podrobil zkušenosti s velký Z. Sešla jsem z cesty.

Nechci říkat, že jsem zpátky. Ale mám před sebou velkou výzvu pro jaro 2013. Dvoje státnice, napsání bakalářky a její obhajoba. Přijmačky do magisterského studijního oboru. A když tohle zvládnu, pak se v životě zase někam posunu. Odstěhuji se na rok pár set kilometrů na západ. Za hranice mé rodné země, někam, kde budu mluvit anglicky a cítit záchvěvy spontánního štěstí proto, že mám otěže svého života znovu pevně v rukou.

Bojuji s tím, víte. Se sebou, s tím, co se děje. Bojuji.